Mám neodbytnej pocit, že zvenku působím jako někdo, kdo má vyvrknutej kotníček, vyděšeně se plazí světem a čeká na spásu. Do života mi totiž pořád někdo krafe. Možná je to pro okolí způsob, jak se vyrovnat s jistou bezmocí a doživotním přihlížením tomu, že jsem perplex.
No jo, schody za mě nesejdete. Můžete je zbourat. Nebo mě zkusit snést. Klidně vzteky v zubech. Blbý je, že znalost hlášek z Forresta Gumpa nebo každoroční návštěva tety z Velvar, co má ústřel, z vás odborníky na handicap nedělá. Diagnózu mám já. A dobře vím, co dělám a proč. Pokud mě teda zrovna nerozruší, že nepřišly gumičky.
Háček je ale v tom, že vy logicky reagujete na to, co vidíte. Kulhavou holku. Takže nabídnete rámě, zábradlí, dovlečete minerálky a cajk. Zasypete mě radami, poradíte auto, bližší práci, život beze stresu a pac a pusu. A pokud k sobě oficiálně nepatříme, vysloužíte si řád zlatého altruisty za to, jak bezostyšně pomáháte někomu, kdo je cizí. Zato já mám další vrásku. Nechci přece být něčí problém.
Je naprosto jasný, kdo je tady šéf. Vy máte svaly a čáry, navíc se mi věnujete, tak co bych ještě chtěla. Pomoc po mém? Trochu času a úcty? Fakt nechodím špatně proto, že by mi ještě někdo neukázal, jak na to. Ne, nespraví to ani jiný boty, účes nebo „neprožívej to“ a „nezdržuj.“
Mám si život zařídit po svém. Když to udělám a poprosím o konkrétní úlevu nebo pomoc, jsem za tu, co je rozcapená, líná a chce výsady, které jen tak někdo nemá. Nabízí se opáčit, že ale mám výchozí podmínky, které taky jen tak někdo nemá. Jenže to nemůžu svým nohám a svému přesvědčení udělat. Sakra. Takže se naučím, že „po svém“ znamená „co my uznáme za vhodné“, případně „na co jsme tu zvyklí.“
Kosti jsou holt vrženy. Chtěla bych, abyste mohli v mé kůži být jeden jediný den. Ne se mnou, sami, pokud tedy nejste Jaromír Jágr. Protože tak byste přišli na kloub tajemství proutěného košíku. Největší gró obrny je v tom, že si prakticky pořád žádá vaši pozornost, musíte se totiž soustředit na to, jak udržet balanc a dělat jednotlivé pohyby.
Naučíte se je sice mimoděk, jenže bohužel stále zapojujete i jiné svaly. Je to únavný, někdy to dost bolí. Jako byste místo chůze do schodů skákali žabáky, a do toho vytleskávali Pec nám spadla. Maká celej člověk, přitom vy jenom chcete o schod výš. Nikdo o tom neví, zvenku totiž máte „jen“ nohu a tělo šejdrem.
A z nekonečné snahy se obhájit a ustát všechny ty řeči jsem bohužel čas od času nakřivo nějak celá.
Foto: archiv Heleny Tutterové