V této souvislosti jsem si vzpomněla na jednu příhodu: zazvonil u nás doručovatel pošty, měl doporučený dopis na naši adresu a ptal se mě, jestli umím psát. Mohla jsem říct tehdy tříletému synovci, aby převzetí podepsal.
Říká se: „Kdo studuje, je pořád mladý.“ Myslím, že to je pravda, protože kdo neustále zapojuje mysl, cítí se fit.
A jaké jsou možnosti vzdělávání dětí se speciálními potřebami? (děti s postižením):
Jsou dva typy škol, kde se zdravotně postižené děti mohou vzdělávat:
- Běžná základní škola
- Speciální základní škola (dříve zvláštní škola) – tady vyučují žáky speciální pedagogové, kteří se dětem věnují individuálně (každému žákovi zvlášť).
Je na rodičích, jakou školu pro dítě vyberou. Měli by se rozhodovat mimo jiné podle charakterových vlastností dítěte.
Nedávno jsem poslouchala debatu, ve které se mluvilo o možnosti sloučit všechny děti (bez postižení i s postižením) do běžných základních škol. Podle mně by bylo dobré, vytvořit v běžných základních školách speciální třídy. Tím by zdravotně postižené děti měly výuku pod dohledem speciálních pedagogů a o školních přestávkách by byly v kontaktu se „zdravými“ vrstevníky.
Moje vzdělávání
Protože jsem měla nastoupit povinnou školní docházku brzy po roce 1989, nebylo běžné, aby se na klasické základní škole vzdělávaly také děti s postižením. Díky pomoci několika lidí jsem se zde mohla vzdělávat také. Jsem za to moc vděčná.
Byla práce vybrat si po základní škole obor studia. Při učení na základní škole jsem chodila ještě do základní umělecké školy na hodiny klavíru a časem se k tomu přidaly i hodiny sólového zpěvu. Proto jsem uvažovala nad studiem konzervatoře. Brzy jsem ale od této varianty ustoupila kvůli náročnosti tohoto oboru. Další školy, které jsem studovala, byly školy speciální; to znamená, že byly určeny v mém případě pro tělesně a zrakově postižené.
Vybrala jsem si obor sociální práce. Chci pomáhat podobně zdravotně postiženým.
Po dostudování skoro každý vyjde ze školy nadšený, plný vědomostí, které získal a věří, že brzy najde práci. Jenže práce se neobjevuje. Kamarádi se ptají: „Proč jsi studoval/a tento obor? Mohl/a jsi tušit, že se v oboru neuplatníš.“ To je pravda, ale máme znalosti a můžeme poradit rodině, kamarádům nebo komukoliv. Proto si myslím, že studium není pro nikoho zbytečné.
Zdravotně postižení lidé nejsou hloupí. Jsme vzdělaní, někteří vystudovali vyšší odborné i vysoké školy, tak podle toho s námi jednejte, prosím.
Foto: archiv Blanky Vavřinové
