Schizofrenie – nemoc, která v lidech často vzbuzuje strach: radši od ní couvnout a dělat, že nás se to netýká. Jenže když se o ní mluví jen šeptem, náhodně nebo vůbec, vyhrávají stereotypy a předsudky. A ty nejen že nejsou pravdivé, ale často bolí.
V podcastu Za zrcadlem to zkoušíme jinak: mluvit o schizofrenii (a obecně o duševních nemocech) tak, aby z toho nebyl strašák. Chceme ukázat reálnou zkušenost lidí, kterým duševní nemoc vstupuje do života — někdy nenápadně, jindy každý den.Náš host a spolutvůrce podcastu Vítek Kettner říká, že žije docela spokojený život: má práci, rodinu, koníčky. Vystudoval Fakultu sociálních věd UK, pracoval dlouho ve státní správě a dnes působí v Reveniu. A protože Vítek umí pojmenovat věci tak, že to člověku docvakne, píše #4fantazie – sloupky o životě se schizofrenií, ale nejen o ní.
Život s diagnózou
Vítek popisuje svůj život s diagnózou tak, že člověk rázem chápe o kousek lépe. Třeba když píše o schizofrenii jako o „nevyléčitelném poranění mozku“ a medikaci přirovnává k sádře. Ta pomáhá mozek „držet“, jak má, ale zároveň vás omezuje vedlejšími účinky – třeba únavou.
Vítek se v textech nevyhýbá ani popisu svých symptomů z období akutní fáze nemoci. V jednom sloupku píše: „Třásl jsem se strachy. Nešlo to zadržet, moje tělo si dělalo, co chtělo, celý jsem se chvěl hrůzou.“ Zároveň popisuje i něco, co se špatně vysvětluje lidem zvenku: na první pohled nelogické myšlenky – třeba intenzivní strach z války, pocity viny a zodpovědnosti za životy lidí – které prožíval naprosto reálně a nešlo je vlastními silami zastavit.
Každodenní obtíže
Akutní fáze je vidět. Jenže mimo ni zůstává něco, co člověka doprovází po dnech: únava, horší soustředění a paměť, ztráta motivace. Něco je přímo součástí nemoci, něco souvisí s vedlejšími účinky medikace – oné sádry. „Velká únava je obrovská nevýhoda mojí léčby, ale už jsem si párkrát vyzkoušel, že to není dobrý nápad, takže počtvrté do toho fakt nejdu,“ říká Vítek v rozhovoru, když popisuje, jak zkoušel sádru kvůli nežádoucím účinkům sundat.
Když se diagnóza mění v nadávku
Média i běžná řeč často sahají po psychiatrických slovech jako po rychlé nálepce a nadávce. Vítek to se sarkasmem sobě vlastním rozebírá v textu „Jsem posedlý magor a nestydím se za to!“. Ukazuje, jak snadno sklouzneme k tomu, že místo „tohle jednání mi přijde nebezpečné, chaotické, nečitelné“ řekneme „to je schizofrenní“ nebo „to je magor“.
Diagnóza se pak stává synonymem pro něco špatného, směšného nebo odpudivého. A člověk, který diagnózu má, to pak slízne — i když nic špatného neudělal. Takhle se z diagnózy stává stigma a větší problém než příznaky může být reakce okolí – nebo strach, jaká bude.
Kyberprostor a hranice reálného
Hodně současně zní Vítkův text o online světě: popisuje, že první hospitalizaci zažil ještě v době, kdy Facebook neexistoval — a přemýšlí, co s psychikou dělá digitální prostředí bez hranic. A hlavně: jak snadno se v době algoritmů, konspirací a nonstop notifikací rozmazává hranice mezi tím, co se opravdu děje, a tím, co se děje v hlavě.
Představivost a humor
S nemocí se podle Vítka pojí jeho velká představivost – a možná že také ta měla vliv na jeho vlastní výtvor – zahradní bioplynku, která využívá zbytkový odpad z pražení kávy a přeměňuje ho na energii. Projekt byl oceněn Zlatou vážkou a dostal také prestižní evropské ocenění od SozialMarie za sociální inovaci.
Neexistuje jedna univerzální rada a bylo by podezřelé ji slibovat. Ale ve Vítkových textech se opakuje něco, co zní jednoduše a přitom je to dost zásadní: humor. Ne jako výsměch nemoci – spíš jako připomínka, že člověk není jen diagnóza a umí si ze sebe i celé situace dělat legraci.
O tom, co je vidět i co zůstává skryté, je také první epizoda podcastu Za zrcadlem – zkrátka jaké to je, když má člověk mozek jako v sádře.
Foto: Pixabay
