Už dávno nestojím o to, aby se mnou ostatní zacházeli jako se zdravou, tedy jako s tou, které fyzicky vůbec nic není. Protože je. Ano, čtete správně. A čtěte prosím dál, ať to nezůstane bez kontextu.
Obrnu mám od malička. Což samo o sobě není žádnej festival, obzvlášť když se narodíte v režimu, pro kterej je invalida sprostý slovo. Už jako prcek jsem vlítla rovnýma, tedy křivýma, nohama do světa dospělých. Pořád mě někdo poměřoval, porovnával, tahal, kroutil a do něčeho nutil.
Rychle jsem pochopila, že tabulky jsou tu od toho, aby se nedaly dohnat. Vždycky jde být hubenější, rychlejší, schopnější. Mít lepší balanc, hezčí držení těla, odezvu kratší a achilovky delší. Můj názor ani pocit nehrály roli, protože abych dala to, co je pro jiné normální, musím potlačit všechno, čeho se bojím, co cítím, a co je mi přirozený.
V dětství a dospívání nemáte šanci od sebe oddělit, že tu nedostatečnost a „nenormálnost“ vám způsobuje diagnóza a situace, kterým musíte čelit. Vy nejste problém, ani je nechcete vyvolávat. Jenže v tom, co se na vás valí, si mezi tím snadno uděláte rovnítko.
A víte co? Nikdo vám to vymlouvat nebude. Přece musíte chápat, že je to s vámi těžký. Aha. Děti jsou budoucnost, pro ty se hecnem. Senioři zkušenost, k těm budeme uctiví, navíc jednou zestárneme všichni. Ale lidi s diagnózou, co mají v těle mladého člověka střídavě nároky dítěte i stařečka, to je nezvyk, a tím i přítěž. Auvajs.
Těžký je to, že společnost pořád nepochopila, že postižení není statická záležitost, ale naopak chronická. S věkem se bude zhoršovat a nepřestane se hlásit o slovo. Tudíž vy budete lidi s diagnózami i s jejich přáními a potřebami potkávat. Blbý, co? Doteď byl kulhavec někdo, kdo se zjevil v telce nebo u tety z pátého kolene, a teď je takhle blízko a nemizí.
Věřte, že žádnej perplexák se vám nechystá vysát vaše prachy, ukrást práci, zasednout poslední místo nebo na vás nějak parazitovat. Nemá totiž vůbec sílu a náladu takovouhle konspiraci domyslet, obzvlášť s tím vším cvičením, překonáváním a dokazováním světu, že je v cajku.
Popojedem. Na postižení není největší pruda to, že se nemůžete hýbat, máte bolesti nebo třeba blbě vypadáte. S velkými omezeními a stavem věcí se srovnat dá. Z diagnózy totiž dělají frustrující záležitost všechny otravný maličkosti, na které coby handicapovaný člověk narážíte každej den. Chvíle, kdy musíte plýtvat obrovské množství sil navíc jenom proto, abyste ustáli zbytečné překážky a situace, co by se daly odstranit nebo přizpůsobit lusknutím prstu.
A pozor, máme tu další level. Největší frajer invalida jste, když to dáváte navzdory tomu. Jakože balík si klidně donesete v zubech a uklízet budete čtrnáct dní, jen aby si někdo nevšiml, že máte nohy do zatáčky a nezvládáte. Řidičovi neřeknete, že zastavil hloupě. O slevu se nepřihlásíte, protože nechcete zneužívat svůj handicap. Hulváty s předpotopními poznámkami ignorujete nebo jim trpělivě vysvětlujete, jak se věci mají. A sice je vám divný, proč se pořád nedaří ty věci změnit, ale vy tu přece nejste od toho, abyste si něco mysleli a prosazovali. Vy se máte snažit a být vděční! Do háje, není to ujetý? V jednadvacátém století?
Končím s tím. Nechci se utavit jenom proto, abych působila zdravější, než jsem. Nechci soutěžit s jinými postiženými. Nechci předvádět lidem, že za něco stojím „i s těma nohama“, když mě odmění tím, že vybourají jedny dveře a vymyslí madlo. Chci se bavit a tvořit. V praxi, ne v hromadě kolonek, projektů a lejster. Chci žít ve smečce zdravých i těch, co jsou skvostně perplex.
Jen ne navzdory handicapu, ale s ohledem na něj.
Foto: pixabay