S postižením odmalička velmi rychle zjistíte, že tahle země je pro zdravý.🙂 Ježiš, to by byl krásnej biják! Vzduchem by lítaly ambice, prachy, sny, design, děti, sportovní dresy, lahve na vodu a psi. A kam se tam vecpu já? Nikam. Protože optikou zdravého člověka budu nejspíš nezařaditelná, a tudíž neviditelná.
Postižení je totiž něco jako feminismus. Všichni chápem, že za tím vším něco je, ale nořit se do toho nebudem, protože nám to rozstřelí kuželky, tedy zarytý pořádky. Když tak děvče kvíkne, že chce stejnej plat jako kluk, nominujeme ji rázem do rugbyového týmu, necháme ji drbat v rozkroku a pustíme na ni dveře. Tak. Ať to teda má komplet.
Přitom ona nechce být ani chlap, ani jako chlap, jen chce za stejnou práci stejný zlaťáky. Třeba. Nebo netouží být v životě jen za chovnou klisnu či hovořit zapáleně o tom, jak její kariéru ovlivnilo to, že zhubla dvacet deka a koupila si push-upku, což je jistě pro ovládání psacího stroje zcela zásadní.
A podobně postiženej člověk je v chumlu těch zdravejch často chápán jako někdo, kdo si hraje na zdravýho, tudíž mu to naservírujeme do plnejch. A když zkusí promluvit o tom, že něco potřebuje jinak, dáme patřičně najevo, že si teda má vybrat. Může být buď uznávanej a výkonnej, nebo postiženej a opečovávanej. Obojí ne. Aha. Přitom kdybyste samičce dali vybrat, jestli chce být žena, nebo člověk, nebo samečkovi losnout, zda být manažer, nebo táta, vynesou vás právem v zubech.
A to je ještě ta lepší varianta. Černobílý vidění, dialog a ujetý argumenty daný nevědomostí a malou praxí. Mnohem častější je, že jako bytost s diagnózou zkrátka v určitých situacích zmizíte. Rebekeplex. Chápu to, desítky let totality a hrabání se v cizích životech udělaly svoje, ale už se mi takhle fungovat nechce.
Vlezu do krámu se zdravou kamarádkou a personál automaticky mluví jenom s ní. Abrakadabra. Vejdu do metra s průvodcem a cestující pustí sednout jeho, neb je z oprašování brouček celej vorvanej. Aha. Podám stížnost, ale takhle to určitě nebylo, protože pán je profík a s tebou je to velký špatný. Bububu. Upadnu, sedřu se do masa, ale ten, co mě zvedal, se přitom umazal. Od krve, chudák, snad to dá.
Chtěla bych mít možnost říct, co potřebuju, aniž bych byla za nemohoucího mrzáčka nebo nepovedenýho zdravýho. Chtěla bych být vidět tak, jak to situace vyžadují, a chtěla bych, abyste mě brali vážně. I s postižením. Ne proto, že by kulhavej život nebyl úchvatnej a vtipnej. Ale proto, že je to život. Plnej odboček, karambolů, možností, potřeb, pocitů a plnotučnejch rolí. Plnej něhy a pestrobarevných snů. A ty se nemaj odvíjet od vás, ani když mi pomáháte. Jsou totiž moje.
Foto: pixabay
