Poznejte s námi zajímavé lidi, kteří se našli ve světě umění. Malují, fotí, modelují a tvoří. Nahlédněte do životů, ve kterých svou roli hraje i diagnóza roztroušené sklerózy (RS). Možná se dozvíte i věci, o kterých se běžně nemluví. Zjistíte, že autoři výstavy Cesta za duhou mají co říct, a také to dělají. Po svém. Pár řádky, jedinečným jazykem, několika obrázky, nebo i beze slov. S grácií i talentem. Tak se začtěte a nechte se strhnout.
Představujeme Vám Zdeňku Urbanovou.
Jmenuji se Zdeňka Urbanová, je mi sedmdesát dva roků. Jsem vdova, mám ale hodné děti a sourozence. Od roku 1969 bydlím v Teplicích. Před svým onemocněním jsem pracovala jako učitelka na druhém stupni základní školy.
Kdy jste se dozvěděla o své diagnóze?
O své diagnóze jsem se dozvěděla až v nemocnici. Nikdy předtím jsem o této nemoci neslyšela. Dokud mě RS úplně neskolila, měla jsem pocit, že stále něco nezvládám, nestíhám, a že moje práce a starosti nikdy neskončí. Byla jsem v neustálém stresu.
Naše úžasná, pracovitá a hlavně optimistická maminka říkala: „Něco zlého je vždycky pro něco dobrého.“ A měla pravdu. Nemoc mě naučila žít jinak. Naučila mě, že je velmi důležité umět se zastavit, nehonit se a vidět. Vidět to, co jsem předtím neviděla. Poznat, kdo mě má opravdu rád.
Snažila jsem se co nejvíce věnovat rodině. Asi tak po třech letech jsem překonala nejhorší obtíže a naučila se s RS žít. Pak jsem se mohla začít znovu věnovat svým zájmům, k nimž patří malování a v posledních letech i sochaření.
Kdo nebo co Vám v životě s diagnózou pomáhá?
Překonávat zdravotní problémy mi velmi pomáhají v MS centru při neurologickém oddělení v Teplicích. Paní primářka Vachová, paní doktorka Kotalová i sestřičky jsou nejen velmi milé, ochotné a vstřícné, ale i na vysoké odborné úrovni. Nesmím zapomenout ani na rehabilitační oddělení, jsem moc vděčná tamní paní doktorce Častové a všem úžasným sestřičkám.
Na přednášky a konference nechodím, deprimují mě. Velmi pozitivně na mě naopak působí malování v plenéru a sochařská sympozia, kterých se účastním s výtvarnou skupinou „SPOLU“ z Ústí nad Labem. Známe se všichni spoustu let, vlastně jsme společně zestárli. V naší skupině jsme lidé různých profesí, ale spojuje nás jeden cíl – tvořit.
Jednou jsem napsala, že malování mi způsobuje radost, obohacuje mi život a odhání zlé myšlenky, starosti a problémy. Teď musím napsat, že stejně dobře na mě působí i práce s pískovcem. Jsem ze sochání velmi unavená, ale zároveň i spokojená a šťastná.
Co by lidé podle Vás měli o RS vědět?
Spousta lidí spojuje dohromady neurologii a psychiatrii a často si je plete. Jedna moje bývalá kolegyně vysokoškolačka mi kdysi řekla: „To je divné, ty sice špatně chodíš, ale normálně myslíš.“
Lidé by opravdu měli vědět, co je RS. Že ne každý musí skončit na vozíku nebo dokonce na psychiatrii. Že to ale neznamená, že nemá omezení, že netrpí bolestí, velkou únavou a depresemi.
Co si myslíte, že se v této problematice daří? A je naopak něco, co Vás trápí?
Situace ve zdravotnictví pro lidi s RS se v současné době velmi zlepšila. Jsou nové vyšetřovací metody, lidé dostanou léky, které dříve nebyly dostupné. Škoda, že nyní mají lidé s RS nárok na komplexní lázeňskou léčbu jen jednou za dva roky.
Jaká pro Vás byla výstava Cesta za duhou?
Účast na výstavách Cesta za duhou je pro mne velkým vyznamenáním, moc si jich vážím. Já coby amatérka smím vystavovat svoje obrázky na významných místech v Praze. Co víc si můžu přát?
Ano, co si ještě více přejete? 🙂 Máte nějaký sen?
Jsem v podstatě spokojená a šťastná. Ale přála bych si, abych byla v rámci možností zdravá, abych všechno zvládala jako dosud. Přála bych si, aby moje rodina byla zdravá, šťastná a spokojená. A taky bych chtěla ještě trochu malovat a sochařit – vždyť v Zubrnicích má naše skupina pískovce ještě asi na pět let.
Foto: archiv Zdeňky Urbanové
