Chybujeme všichni. Lidé i zvířata. Stroje, přístroje mohou selhat. Omyly a chyby jsou přirozenou součástí života, i když příjemné nejsou. Mohou být poučné a zocelující, posunout nás dál. Nebo mohou mít negativní dopad na nás i naše okolí, dokážou pořádně škodit, případně vyústit až ve fatální důsledky. Důležité je rozeznat, kdy se jedná o omyl a chybu, které můžeme zařadit ještě do přirozeného procesu našeho bytí a konání, nebo jedná-li se už o pochybení z lajdáctví, lhostejnosti, hlouposti, nepokory a arogance.
Nedávno jsem musela na operaci. Už přípravný proces byl daleko nepříjemnější než kdy jindy. Na sál jsem šla večer, služba byla znatelně otrávená tím, že přivezli další „kus masa k servisní opravě“ a ironickými narážkami a liknavostí nešetřila. Ani jednoho z operatérů tentokrát vůbec nezajímalo, kde mám místo určené pro výkon; na můj názor nebyl nikdo zvědavý a nebyl na něj čas. Domnívala jsem se, že lékaři mají natolik podrobné instrukce z hlášení a popisu v dokumentaci, že vědět více už prostě nepotřebují. Jaké však bylo moje zděšení, když jsem se probudila po narkóze (hallelujah – díky za to!), a hned mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Ani trochu.
Bolest a otok, od kterých jsem potřebovala ulevit, byly netknuty. Žádné pooperační krytí, žádný zásah. Naopak v naprosto jiných místech jsem cítila, že tam konáno rozhodně bylo… Krev, čerstvá tepající rána, k tomu pořádně neblahé tušení. Nikdo za mnou ten den už nepřišel, nikdo mi nechtěl odpovědět na otázku, jak operace dopadla. Následovala noc plná nepohody a obav. Jsem již zhruba po třiceti operacích, proto často vím, „která bije“. Bilo i bylo strašidelně.
Ráno se mi dostalo pouze vyhýbavých a nepřímých, často hloupých odpovědí, krčení ramen, prázdných pohledů, několik lékařů se střídalo u mého lůžka. Než jsem se dopracovala k primářce a jejímu názoru – ortelu, prosákly ke mně informace typu: „Hmm, kolegové šťourali asi někde jinde…“ a další výroky obdobné hodnoty. Nakonec jsem se dozvěděla, že „jsem si na abscesu ležela, a proto ho nikdo neviděl, nenašel“. Informace před výkonem zřejmě nikomu nechyběly, a protože jsem crohnařka s perianálními píštělemi, logicky se nabízelo„naučeně“ zasáhnout v oblasti konečníku, „cosi“ hledat, najít a při té příležitosti tam frknout drény.
Ten den jsem šla na operaci znovu. Každá další narkóza je pro mě obrovskou zátěží, zejména kvůli alergiím a oslabenému srdci. Primářka chirurgie odoperovala, co mělo být v pořádku už po prvním zákroku, k tomu provedla revizi nových nálezů. Drén v původně nedotčené oblasti mi už zůstal. Mohu se jen dohadovat, jestli i tam Crohn znovu tropí paseku, nebo ji tam zasel někdo jiný…
Ano, může se stát. Dlouhé a náročné směny, obrovská míra zodpovědnosti a tlak na výkon, administrativní zátěž, nedostatek spánku, kvalitního personálu… Ale co třeba Hippokratova přísaha? Co pacient, který není jen prázdná nádoba a bezejmenná flákota? Je to člověk s duší, který potřebuje svoje problémy vyřešit, ne si nechat přidělávat nové.
Ale o tom zase někdy příště… Mě čekají další operace. Ty předešlé, naštěstí pro mě, až tak fatální následky neměly. Mohu jen doufat, že je nebudou mít ani ty následující…
Foto: Pixabay
