Někdo sem tam namítá, že čím dál vyšší věk už není důvod k slavení. Osobně jsem rozhodně pro čím dál větší oslavy! Dožitá jubilea si přece máme pochválit, poděkovat za ně a užít si je. Proto se s vámi chci podělit o dnešní radost. Broučkový sloupek slaví stovku! Je to až k nevíře. Před pěti lety by mě ani nenapadlo, že budu psát autorské sloupky, texty o kávě

Bude to pár měsíců, co mi zemřela kamarádka. Zuzka. Seznámily jsme se v Reveniu, kde jsme několik let pracovaly společně. Protože si vždy ráda a věrně pročítala mé texty i všechny sloupky „Broučky“, chci jí od srdce věnovat ten dnešní. Najednou ani nevím, jak začít. Co Ti sem vše napsat. Tak ráda bych Ti to řekla osobně, nebo aspoň zavolala, napsala zprávu. Nezbývá než tento „dopis“ a

Svrbí mě prsty, jak se chtějí roztančit po klávesnici počítače a vypsat se z myšlenek a určitého druhu poselství. Čím dál častěji slýchávám nářky na osud, na současnou situaci, zvěsti o špatném vývoji života jednotlivců i společnosti. Jako kdyby nic nebylo dobré, krásné, okouzlující. Stížnosti, letargie. Jde na mě z toho všeho smutek. Lidi, ne, není to tak zlé. Hledejme to hezčí kolem sebe, vždyť každý to jistě v sobě

Nedávný letní slunovrat a tropické hodnoty na teploměru oznámily, že je tu znovu. Léto. Čas koupaček, jahod a třešní, prázdnin, dovolených a výletů. Vůně horka a opalovacích krémů, svištění koleček od kufrů a stále častější hřmot letadel na nebi. Těšíte se? Přiznám se, že moc letní typ nejsem. Tedy – byla bych, nebýt mého chronického onemocnění, vlastně hned několika… Stoupnou-li teploty nad dvacet, v dobré kondici nad dvacet

Události v našich životech bývají pořádná nálož. Není divu, že si nacházíme různá potěšení, ulehčení či odměny, co nás ve spirále starostí a radostí nenechají na holičkách. Jenže může nastat čas, kdy zjistíme, že si nepomáháme, ale točíme se v závislosti, která nám už dávno mnoho benefitů nepřináší.  Snad každý máme svůj oblíbený rituál, který je naším neúnavným tahounem a generátorem energie, chlácholícím šidítkem v úzkých i denní

Mám jarní pnutí. Rozhodně ne žádné rozverné. Už je duben, ale ještě jsem se nerozhodla, zda setrvám uvelebená v zimním spánku, nebo s úsměvem na rtech a svěží energií vytančím do světa. Vlastně se to má tak, že jsem se sice rozhodla pro vítání nejen jara, ale zatím mi to moc nejde.  Nálada odpovídající aprílovým hrátkám přírody se usadila i v mém těle a duši. Z těch prudkých změn

Poslední dobou se mi s tělem dějí prazvláštní věci. Vážně. Že jsem vždy byla výkonný chabrus, o tom žádná. Ovšem od minulého roku pravděpodobně sama sebe zkouším, co vydržím. Hlavně nevím, kde pátrat, netuším, co vlastně mému organismu chybí natolik, že se vzpouzí intenzivněji a častěji, než bývalo běžně zvykem. A někdy se stane, že se ty pochybnosti zvrhnou v dost černý humor. Alespoň není nuda. Od loňského covidu se