Tenhle sloupek bude ze začátku nuda, ale skončí dobře.
Když mi šéfredaktorka Petra před časem poslala pozvánku na mezinárodní konferenci Antidiskriminační zákon 2009–2019, 10 let na cestě k férovosti, potvrdila jsem obratem účast. Jednak mě téma zajímá a druhak mým osobním filtrem „kde to je, kdy to začíná, dostanu se tam v poho ze Slanýho“ akce prošla.
Valdštejnské náměstí znám, recepci C2 nějak najdu, organizátoři slibují šipky od vchodu a ochotného personálu je v obou parlamentních komorách dostatek.
Je 9:08. Vylézám z metra na Malostranské. Překvapení číslo 1: Nejdete taky do Senátu? ptá se kolemjdoucí. Vyjde najevo, že si mě pamatuje ze školení v minulém zaměstnání a že doprovází nevidomého kolegu – právníka.
Ráda přijmu. U vchodu obvyklé srandičky s registrací, podpisy, rámem. Nakonec projdu, i když jsem si na ruce zapomněla obrovský kovový prsten.
Paní hosteska nás žene k výtahu. Odchytí prý ještě dalšího „potřebného“. Po chvíli čekání jdeme s exkolegou právníkem po schodech. Pak se v davu ztratíme.
U vchodu do sálu se mě ujímá Muž. Ukáže sluchátka, vybere místo, „zve” mě na kávu. Cestou je Muž žádaný, řeknu, že si poradím.
Tyhle dveře to však nejsou. Tyhle taky ne. Muž 2 tvrdí, že tady káva není. Vracím se tedy na místo a píšu o konferenci zprávu na sítě.
Program je bohatý a bezva, ale organizátoři se řídí Cimrmanovou ručně psanou poznámkou „Nedělat přestávku, jinak utečou“.
Po více než třech hodinách těsně před přestávkou odcházím. V sále jsou desítky lidí a já se chci včas uklidit. A taky potřebuji na toaletu.
Ale personál nesmí otevřít hlavní dveře, jdeme tedy s Paní 1 podivnými kamrlíky a schodišťátky kdesi bokem. Předchozí trasování je v háji.
Čekám pár minut, až se v sále skončí. Chci odevzdat sluchátka. Nikde nikdo. Pak dav odlapí Paní 2, která to nemá na starosti a nemá brýle. Ale statečně škrtá naše jména v seznamu, který není podle abecedy.
U východu z budovy obvyklé srandičky s vracením kartiček. Turniket není kovový, ale dřevěný, labyrint, ale už jsem venku…
Venku hustě prší. Adaptuji se na denní světlo a zvažuji, zda roztáhnout deštník.
Paní 3, která si halí hlavu do velké šály, mi nabízí, že mě hodí k metru autem.
Nejdřív odmítám, ale nakonec na nabídku kývnu. V autě vyjde najevo, že mě Paní 3 (ze které se vyklube zmocněnkyně vlády pro lidská práva) vzala i proto, že jí někdo (asi Paní 4 v recepci) řekl, že „paní je slepá a potřebuje pomoc“.
Foto: Pixabay
