Rébus na začátek. U Chvojkových se nás sešlo tolik, že to vypadalo, že se nevejdeme. Dvě z Revenia, dva z Reportéra, dva z Lišky, a přitom nás zvědavých bylo jen pět. 🙂 K tomu čtyři Chvojkovi, dva psi, hafo diagnóz, jeden řidičák, jeden přijímací pohovor, jedna přislíbená diagnostika a jeden výhledový odkup a stěhování. To všechno na nové sedačce. Tak pojďte dál!
„Není tady něco jinak?“ ptá se Marek Šálek, redaktor magazínu Reportér, s nímž už několikátý měsíc Chvojkovy sledujeme, podporujeme, postrkujeme a píšeme o nich. „Taky na to zkouším přijít,“ doplňuje Tomáš Kofroň z Lišky (ČMSS), která celý projekt podporuje sponzorsky, zároveň je tu tak trochu přes cihličky, takže žádná změna v bydlení jí teoreticky neunikne. 🙂 „Tady? Ne,“ přemýšlí Honza, než vyhrkne: „Ale jo, máme jinou sedačku, poděděnou, navíc jsme ji otočili, tak je tu víc místa,“ dodává a hned se na ní pohodlně usadí tak, aby ho aspoň na první pohled nic nebolelo.
Honza
Právě manžel Honza prochází během roku nejméně patrnými změnami, protože Crohnova choroba společně s trvalými omezeními po transplantaci jater ho dost často srazí minimálně na tu sedačku, aktuálně průběžně marodí od ledna. Ale to mu nebrání ve světlých chvílích vyvézt rodinu na výlet, za kulturou, nebo nechat holky venčit se samotné a nabírat síly. „Na sluníčko jako onkopacient nemůžu, to bych musel chodit zahalenej, navlečenej třeba v neoprenovým oblečku,“ rozesměje se trochu násilím, je znát, že má spíš smutnější náladu.
Neví, kdy přesně ho čeká další operace píštělí, zároveň se zatím mentálně připravuje na přezkum zdravotního stavu kvůli stupni invalidního důchodu. Část podkladů už má od odborníků v IKEM připravenou, nicméně na celou lékařsko-administrativní proceduru musí být zcela fit. „Jsem sedm let po transplantaci, většinou se lidi dožívají tak patnáct, tak co s tím…“ přiznává, co se mu taky mihne hlavou.
Holky
Na to, aby se tu smutek dvakrát zabydlel, ale není čas. V ráži oba manžele udržují holky, s nimiž prý mlátí puberta. Sára využije toho, že nemusí být v centru dění, a zavře se nastydlá raději do pokoje, Terka naopak zaparkuje vedle sedačky u dřevěné kočky, poslouchá, řehtá se a občas to vypadá, že elánem soše urve hlavu. 🙂 „Teri, nech tu kočku, vždyť ti nic neudělala,“ baví se Jana a vypráví, jak si po letech s Honzou chtěli vyrazit na dvě hoďky sami dva na houby.
„Terka byla v posteli, se zábranama, s pohádkou, Sára ji měla na povel. Ale copak mi holky zvednou mobil? Můžu já ty houby sbírat v klidu?!“ popisuje se smíchem. A když se zeptáme, jestli Terka zvládne zvednout mobil, Jana okamžitě odpoví: „Ale jo, akorát ho z legrace hned někam zahodí.“
Zatímco Terka si čas o samotě bez maminky užívá, dál září každý čtvrtek v Dobromysli, brzy bude tři dny bez Jany na táboře a vůbec využívá každou chvíli, aby mohla někam frnknout, Sára si naopak od začátku roku konečně občas může ukořistit Janu jenom pro sebe. Pole působnosti si rozšířily i tím, že má Jana řidičák, a podle Honzy s volantem málem i spí. 🙂 „Když jim zařídím, ať na ně nebliká to hladový oko, tak to klidně jedou i na točenou,“ usmívá se Honza.
Domek
Největší šrumec je kolem bydlení. „My už máme jednu konkrétní nabídku, a jestli všechno klapne, můžem tím umořit zbytek hypotéky, a asi tak za rok si dovolit i nějakej energetickej… Honzí, jaks to říkal? Jo, nízkonákladovej domek!“ popisuje Jana.
Tak nízkoenergetickej může být taky, hlavně aby byl tady v Žebráku, aby tu bylo všechno v dosahu. Taky by měl být bez bariér, aby v něm mohla drandit Terka sama. Dost dalších nápadů si nechávají Chvojkovi pro sebe, protože nechtějí, aby jim každý viděl až do kuchyně a měl na to nějaký názor. „Lidi jsou tu kolem zlatý, nás fakt už poznávali i na výletech, akorát já mám někdy divnej pocit, že musím pořád něco obhajovat, protože každej by to v naší situaci udělal jinak.“
„No jo, tak babi už z představy stěhování a toho, že se jí tam pak asi na nějakej čas nastěhujem, bere Neurol,“ glosuje Honza a my jen doufáme, že návrh pozvat sem odhadce na cenu domku v tom smíchu nezanikl.
Jana
Veselo je i proto, že Jana si kromě řidičáku plní další předsevzetí a brzy už nebude muset pobírat dávky v hmotné nouzi, protože nastoupí oficiálně na částečný úvazek do práce. Tedy pokud projde poněkud tajemným přijímacím rituálem. Prý už kvůli tomu byla v Bohnicích a taky ji čeká křest. To jsem už trochu znejistěla a zeptala se čeho. „Sebe,“ rozesměje se Jana, „a Terezky.“
Jana roky vypomáhala jako dobrovolník v nedalekém Dětském centru Srdíčko, které už třináct let tepe pod taktovkou náboženské obce Církve československé husitské v Žebráku. Ode dveří domku Chvojkových je krokem pár minut, když na električáku udává tempo Terka, tak i rychleji. 🙂 „V pondělí, ve středu a v pátek tu mám od jedný do pěti na starosti třídu dětí jako šéfová přes lumpárny,“ směje se Jana. Jasně, tak proto speciální vyšetření v Bohnicích, být metodický pracovník není jen tak.
Pokud všechno dobře dopadne, otevřou se touto prací a zrušením pobírání hmotky dveře i k jiným pracovním možnostem. I bez bilanční diagnostiky, ale s ní to bude jistě snazší, tak i tu nám nakonec Jana slíbila v lehké euforii podstoupit. „Zatím pořád jenom někam běhám, za Terkou, domů, zpátky, tak nevím kdy, ale bude to určitě fajn,“ dodává Jana.
Plány
Povedlo se toho zatím dost: řidičák, stacionář pro Terču, taky električák, vířivka, polohovací postel, handbike a pohon na něj, motomed, různé výlety a pobyty, sbírkový účet, pořádek v chorobopisech, vyhlídky na lepší pracovní uplatnění i bydlení. Chvojkovým pomáhá hodně různých drobných i větších dárců, taky kamarádů, sousedů a známých, ale nejvíc je stejně žene vzhůru jejich elán, soudržnost a humor.
Na chvilku se možná zastaví během ledna, kdy se Jana s Terkou chystají na redukční pobyt do léčebny v Říčanech. Nicméně Honza hned plány se smíchem uvede na pravou míru. „To jsme se v létě s kastelánem na Krakovci shodli, že holky přece nikam nemusej, stačí je na chvilku hodit do hladomorny.“
Foto: Tomáš Binter / magazín Reportér
