Prokrastinace. Kdo byl jednou studentem nebo se potýkal s nějakým deadlinem, ví, o čem je řeč. „Chorobné“ odkládání úkolů, nicnedělání, případně obsedantní uklízení či sledování seriálů. I já to znám.
Deadliny totiž zná každý. U mě to však má jeden háček. Když se termín blíží, začnu dělat mrtvého brouka. Začnu se „hroutit“, „zkoprním“ a nejsem schopna žádné činnosti. Naposledy se mi to stalo s bakalářkou. Že je to normální, říkáte si? Že každý dělá věci na poslední chvíli? Ano, ale…
Všechno má svou mez. A každému vyhovuje něco jiného. Mně třeba vyhovuje dělat práci pravidelně. Mám ale kamaráda, který se snad nesetkal s úkolem, který by nedělal narychlo. A je v pohodě. Zato já se seminárkou stresuji pomalu už od jejího zadání a ještě ve spěchu zapomenu na formátování, protože jsem nervózní. Ironie, že?
Aby nedošlo k omylu. Považuji se za pracovitého člověka. Ne vždy je to však na výsledné práci vidět. Z důvodů popsaných výše o sobě často pochybuji a chci, aby všechno bylo perfektní. Je to obrana proti nejistotě, řekl by psycholog. A jako s nakupováním i s tímhle bojuji. Vysokou školu jsem dodělala, ale bylo to o zdraví. Rodina mi říkala, ať toho nechám, že mě to vyčerpává. Na(ne)štěstí mám ten „dar“, že vzdávání nemám ve zvyku, takže to dobře dopadlo. Vede mě to ovšem k zamyšlení, zda přece jen životní styl nezměnit.
Je to jako s drogami. Chvíli na nich dokážete fungovat, ale nakonec si zhuntujete tělo. A škola je moje droga. Studium miluji, ale stojí mě více energie než „normální“ lidi. Titul jsem získala a přežila. Uvidíme, jaké nástrahy mi život přinese dál.
Foto: Pixabay
