Toto pondělí byl velký den: čekalo mě první sezení u nového psychiatra. Jelikož jsem přestala být spokojená se svojí současnou doktorkou, dostala jsem doporučení na odborníka na diagnostiku a medikaci. A protože jeden ze svízelů, který mě v poslední době trápil, bylo podezření na (ne)vhodnost momentálně nastavených léků, neváhala jsem a k novému doktorovi, který sídlí v Mělníku kousek za Prahou, jsem se hned objednala. Musím říct,
Syndrom vyhoření je čím dál častěji diskutované a vyskytující se téma ve společnosti. Charakterizuje jej několik složek (psychické, fyzické, sociální), ale hlavní komponentou je chronický stres a emoční vyčerpání. Jedinec se cítí celkově unavený a klesá motivace pro výkon povolání. Syndrom vyhoření se vyskytuje hlavně u pomáhajících profesí nebo u profesí celkově pracujících s lidmi. WHO jej koncem května 2019 zařadila do Mezinárodní klasifikace nemocí,
Jiří Ježek, známý paracyklista, se proslavil především unikátním startem jako předjezdec na Tour de France, třetí nejsledovanější sportovní události. Šlo navíc v roce 2013 o jubilejní stý ročník tohoto závodu. Respekt k tomuto sportovci násobí fakt, že i s protézou na jedné noze úspěšně závodí také se zdravými cyklisty. Paralympijský vítěz ze Sydney 2000, Atén 2004, Pekingu 2008, Londýna 2012 a šestinásobný mistr světa se tak dočkal
Moře pocitů again. Dovolená ve Španělsku mi skončila a já mohu se zadostiučiněním konstatovat, že všechny mé obavy byly zbytečné. Bála jsem se především předcestovní horečky, která může být s úzkostí docela problém – zvlášť když necestujete sami. Podle očekávání a „nočních můr“ jel mozek na plné obrátky a skoro to vypadalo, že nepojedu. Bála jsem se o to víc, že cestou nazpátek jsem měla
Moře. Symbol svobody, krásy a nespoutanosti. Zítra mám odlétat do Španělska na dovolenou a chytá mě trochu (trochu víc) předcestovní úzkost. Aby toho nebylo málo, chytla mě taky lehká viróza, což k předcestovnímu shonu příliš nepomáhá. Uvažovala jsem dokonce, že nepoletím, tak velkou úzkost jsem měla. Ale nakonec jsem se rozhodla, že se překonám. Předcházelo tomu však doslova moře pocitů. Vše jsem zařizovala na poslední
Aneta „Anna Belle“ je mladá vystudovaná psycholožka, která se potýká s nejrůznějšími zdravotními problémy, od vady srdce přes Aspergerův syndrom až po úzkosti. O tom všem a mnohém dalším si vede blog na Instagramu a Facebooku pod nickem @jaasperger. Snaží se také popularizovat neurovědy, které ji od dob studií v Anglii velmi baví, a ráda by do českého prostředí přinesla osvětu v této oblasti. Povídaly jsme si
Thomas Wiggins, známý též jako „Slepý Tom“, který byl jedním z nejznámějších amerických pianistů a skladatelů 19. století, byl od narození nevidomý. Autor úspěšných a originálních skladeb se pyšnil dlouhou hudební kariérou a patřil mezi nejznámější afroamerické umělce předminulého století. Jako nevidomé dítě z otrokářské kolonie nemohl vykonávat práci určenou pro otroky, věnoval se proto klavíru a svou první skladbu složil už v pěti letech. Thomas Wiggins se
Do dospělosti vede několik cest. Může jí být obdržení občanského průkazu, maturitní ples, vysokoškolský diplom, nebo… Jako v mém případě, skoro na prahu třicítky, když začnete vařit. Po těch lamentacích a nechápavém kroucení hlavou mých blízkých jsem si řekla, že už je načase, a jednoho dne tu nechuť k plotně zlomila. Důvodů bylo několik, od těch finančních po organizačně-praktické, až po to, že mě to
Kapelu The Tap Tap, sestávající ze studentů a absolventů Jedličkova ústavu, která má na svém webu uvedeno „Jsme postiženi muzikou“, asi netřeba blíže představovat. Přesto se o to pokusíme… Založil ji v roce 1998 Šimon Ornest, který v Jedličkově ústavu pracoval jako vychovatel. Je kapelníkem a manažerem. Vydobyla si renomé v Česku i v zahraničí a pravidelně koncertuje. Proslavil ji především hit Řiditel autobusu. Šimon Ornest (syn herce, režiséra
Život je někdy jako lochneska. Tato imaginární stvůra představuje naše tolik opečovávané sny, naše tak dlouho pěstěná očekávání, která často neodpovídají realitě; asi jako když starý vrak jede šnečí rychlostí po dálnici, až k hranicím, kde se my jako řidiči života musíme legitimovat – zkontrolovat samy sebe před zrcadlem – s vědomím, že to není lehká zkouška. Někdy máme pocit, že jsme vypili spoustu litrů alkoholu,
