„Zpomal,“ říkají mi často kamarádi. Nejde ani tak o to, že bych byla nějak obzvlášť produktivní. Spíš žiju stále v předběhu. Je to klišé, ale naše doba na tom má svůj podíl. Proto se ve velkém pořádají kurzy a semináře typu „Jak být v kontaktu se svým tělem“ a podobně. Ačkoliv na ně nechodím, myslím, že se mě docela týkají. „Moc přemýšlíš,“ dodávají přátelé.
A mají pravdu. O schizofrenicích se říká, že neumějí rozlišovat mezi vnějším a vnitřním světem. Že špatně odhadují relevantnost podnětů. Jak čas ubíhá, musím tomu dát za pravdu. Většinou se stresuji z malicherností a podstatné problémy mě nechávají chladnou. Ty malichernosti mi berou energii, která mi nezbývá na to důležitější. Prostě začarovaný kruh.
Jako třeba nedávno. Tento týden jsem šla na koncert, který byl drahý a dlouho plánovaný. Stojíme s kamarádkou ve frontě plné lidí a najednou co nevidím – kamarádčin lístek vypadá úplně jinak než ten můj. Hned mě chytá panika, že já nemám správný a že mě na koncert nepustí. Zeptám se však kamarádky a ta mě ujistí, že můj lístek je v pořádku. Moje nervozita přesto nemizí. Proč můj lístek vypadá jinak než ten její? Celou tu půlhodinu, než na nás přijde řada, se stresuji jako blázen (doslova). Nastává osudná chvíle. Přijdeme k lidem, kteří skenují lístky, pán si vezme ten můj, vše v pořádku, jdu s úlevou do sálu. Celá procedura trvala asi dvě vteřiny a jediný rozdíl mezi mým lístkem a kamarádčiným byl ten, že já měla e-ticket, zatímco ona koupený fyzicky. Je zbytečné dodávat, kolik mě tenhle incident stál energie.
Zpětně musím uznat, že koncert nakonec vydal za několik kurzů meditace (finančně i zážitkem). Brzy jsem byla naprosto v klidu a odtušila, že podobný „výlev“ se mi nestal poprvé ani naposledy. Skutečnou meditaci odkládám asi jako jakoukoliv jinou povinnost a stejně jako mí přátelé si opakuji: „Zpomal, jinak se z toho zblázníš!“ I to může být prevencí proti tomu nezešílet v této šílené době.
