Hudba pro mě vždycky reprezentovala život. Sama se muzice sice věnuji jen jako vášnivý posluchač a návštěvník koncertů, ale myslím, že mohu bez jakéhokoliv ezoterického či sluníčkovského ladění říci, že při poslouchání skladeb a při koncertech cítím určitou uvolněnost, energii a „vazbu na život“. I podle výzkumů má hudba pozitivní dopad na lidské zdraví a působí příznivě také na neurovědní úrovni – ovlivňuje náš mozek a působí nám libé pocity a uvolnění, které pak vedou k redukci stresu a k pocitům spokojenosti.
Z vlastní zkušenosti se tomu ani nedivím. Jelikož se aktivně věnuji literatuře, často přemýšlím, v čem jsou si hudba a psané slovo podobné. Když píšu, nechávám se vést zvukem a zvukomalebností slov. Jazyk je založen na určité disharmonii, zatímco hudba na harmonii. To bude důvod, proč muzice rozumím jen velmi povrchně – vždycky mě přitahovaly „zádrhely“, poruchy, nepořádek.
Hudební vkus se mi v průběhu let dost měnil. Jako teenager jsem poslouchala rock a metal, chodila celá v černém a „děsila“ své rodiče. V mladší dospělosti jsem začala poslouchat české alternativní interprety a teď si pustím všechno zmíněné plus nějaký ten pop – v poslední době třeba Selenu Gomez. Jde to ruku v ruku s mojí filozofií, že na každém stylu i člověku je něco zajímavého a měla by se tomu dát šance. Taky mi už není šestnáct a „nejedu v depkách“, takže mi nevadí poslechnout si i něco veselejšího a přístupnějšího. Změnil se mi také vztah k umění celkově. Dřív jsem byla obětí stereotypu, že umění je neužitečné, a vlastně se tak trochu styděla za to, že ho sama vytvářím. Teď už si to rozhodně nemyslím a jsem na to být umělkyní a publicistkou pyšná. Jak zpívá Selena Gomez: „I’m addicted for life, no lie.“ Stejně jako hudba pro mě reprezentuje život, psaní je můj život.
Foto: Pixabay