Sedla jsem si ke stolu a chtěla napsat sloupek o sebehodnotě, když vtom v bytě vypadl proud. Nikdo doma nebyl, všude tma a ticho. Trochu děsivé. Beru boty a klepu na souseda, zda by mi pomohl.
Záležitost jedné minuty, která se zdárně ukončila, měla jeden zádrhel: ne všechny zásuvky byly nahozené a nefungoval internet. Jelikož bylo devět hodin večer, už jsem sousedy otravovat nechtěla a místo toho si udělala čaj (varná konvice už naštěstí fungovala) s tím, že se to vyřeší zítra.
Jak to dopadlo? Sedím v knihovně, píšu tyto věty a doufám, že počítač vydrží nabitý. Tolik k tomu, jak sama sebe vnímám: jako nepraktického snílka, který si občas způsobuje úplně zbytečné problémy.
Ale jak titulek tohoto textu napovídá, dá se na tom pracovat. Mně osobně pomáhá se během dne a vlastně i v životě kotvit přízemními věcmi: když jsem doma, pořád si chodím vařit čaj nebo kafe, strukturuji si den a dávám si malé cíle, které plním, abych se „udržela vzhůru“ a nepropadla do nudy nebo melancholie. Každý totiž máme něco, jde jen o tu míru a to, jaký význam tomu přisoudíme. A já občas věcem přisuzuji přímo katastrofický význam. Ačkoliv se mi opakovaně potvrzuje, že mnohé věci dokážu zvládnout, malý otravný červíček v hlavě mě komanduje, že vše určitě dopadne špatně a že bych to raději měla předem vzdát. A to je ten boj s duševní nemocí.
Život je někdy těžký. Někdy je to přežití, jindy fakt naplno prožitý čas. Já mám občas takové „výpadky“, kdy mi přijde, že nic nemá smysl – naštěstí vím, co mi pomáhá cítit se lépe: příroda, jídlo, kamarádi. Vím, že jsou to „jen“ pocity a myšlenky, s kterými se můžu, ale nemusím ztotožňovat. Ano, nemusím. Něco takového říká mindfulness, tak přece jenom jsem si z těch meditací něco odnesla. Problémy budete mít vždy, ať už jste držitel Nobelovky nebo schizofrenik. Smysl není v nějakých velkolepých gestech, ale v maličkostech, v tom se pomalu posouvat a věřit. Věřit, že bude líp.
Foto: Pixabay
