Jednoho parného letního dopoledne jsem čekala na konzultaci s anesteziologem před příjmem na jednodenní chirurgii. Do stejné ambulance mířily jak zástupy pacientek a pacientů indikovaných k redrenáži perianálních píštělí, tak komerční klientela – ženy dychtící po estetických zkrášleních a omlazení plastickou chirurgií. Zcela jasně bylo znát, že tentokrát se na tomtéž místě nesešla prostě jen skupina lidí. Toho dne proti sobě seděly a pohledy se měřily dva naprosto odlišné tábory lidských osudů.
Tváře živých figurín odrážely ztuhlost mimiky a kačeřích rtů – známky již prodělaných zákroků. Naopak bujně se dmoucí ňadra se snažila dosáhnout téměř až k bradám vypnutým botoxem. V očích se blýskaly dolarové znaky a stejný lesk metaly po čekárně kameny vsazené do šperků. Těm hrdě sekundovaly zářivé barvy těsných oblečků. U tašek s obřími logy módních značek chyběli už jen šlechtění pudlíci. Bodyguardi-sponzoři rozebírali se svými pěstěnými květinkami další možné úpravy do sbírky. Celé toto švitoření bylo zahaleno do oblaku dusivě těžkých parfémů.
Společenská smetánka zírala na protější „lavici obžalovaných“ naprosto bez skrupulí a jakéhokoli skrývání nelibosti; pravděpodobně se jí nezamlouval pohled na unavené, ekzematické a bolavé marody, kteří kazili její „téměř dokonalé“ světy. Jak šokující, nevídané – nejlépe celou řadu na druhé straně chodby přešít od hlavy k patě! Kdyby tak dámy a pánové tušili, co se pacientům chirurgové chystali za pár chvil revitalizovat!
Chtělo se mi smát i brečet zároveň. V lékařském prostředí jsem už vůbec nepobírala pozlátko převlečené za vážnost. Hlavou mi běželo takové množství a spektrum myšlenek, že by teď vydaly na několik dalších stran. Každý člověk má své priority a plné právo na ně. Řeknu vám však, že nakonec docela cítím vděk za to, že jsem postižená „jen“ Crohnem…
– Každé srovnávání je konec štěstí a začátek nespokojenosti. –
Sören Kierkegaard
– Štěstí je jako ze skla, jak se leskne, tak se i láme. –
Publilius Syrus
Foto: Pixabay
