Mám nový literární vzor – je jím Marieke Lucas Rijneveld, laureát/ka prestižní Booker International Prize 2020. Jelikož se autor/ka prezentuje jako nebinární, mezičlověk, muž i žena, používám nejednoznačné označení „jejich“ jména. Pro přesnost v tomto textu budu i nadále používat označení v mužském rodě a zájmena v třetí osobě množného čísla, jak je nepsaným pravidlem při mluvě o nebinárních lidech v českém jazyce. Nebinárost mladého autora vyvolala pozornost i v jiných českých médiích a je určitě příznačnou charakteristikou dnešní doby. Já chci však mluvit spíše o vlastním „postoji“ k letošnímu laureátovi, takže promiňte případné faktické nesrovnalosti.
Dá se říci, že vlastně nijak závratně nesleduji literární dění ani prestižní literární ceny – spíše si udržuji nepatrný přehled. Vím, že laureátkou Booker International Prize se před lety stala i jiná má oblíbená autorka – Korejka Han Kang. Četla jsem od ní nejdřív právě oceněnou Vegetariánku a byla skvělá, ačkoliv ne bezvýhradně – vytknout by se jí dalo například poněkud nedotažené a klišovité vyobrazení vegetariánky-schizofreničky jako někoho, kdo odmítá jíst a chce se stát květinou. Přesto je styl Han Kang krásný a čte se jedním dechem. Přečetla jsem od ní všechny její do češtiny přeložené knížky a těším se na další. Ale proč odbočuji… Již dlouho si myslím, že dílo je nerozlučně spojeno s autorem, ať si literární teoretici a kritici říkají, co chtějí. Propojeno minimálně do té míry, že někdo to pero a papír držet v rukou musí. Nevěřím na jasně oddělitelný „rozum a cit“, nikdy mě nebavily přehnané intelektuální experimenty a tohoto postoje se držím i ve své tvorbě.
Rijneveld mě po četbě článků o nich samotných i o knize „The Discomfort of Evening“ zaujal ihned a natrvalo. Kniha ještě nebyla přeložena do češtiny, ale kritici o ní mluví jako o „něžném a virtuózním“ díle, co uhrane a zároveň spustí nejedno trauma či noční můru. Já se „zhrozila“ už při anotaci, a to snesu hodně – pokud chcete, vyhledejte si to. Každopádně se vracím k předestřenému tématu: opět záleží, jak na vás autor, způsob prezentace díla a samozřejmě jeho literární styl působí. Co mě nechá chladnou u jednoho „hororu“, spolehlivě mě rozloží u dobře napsaného poetického románu – a právě tak, poetický román s neobvyklými metaforami, literární teoretici dílo označují. Je opravdu „cool“ vyhrát ani ne ve třiceti mezinárodní cenu za svůj debut a mladý Marieke Lucas Rijneveld mi v této nelehké době dává naději, že literatura má svoji hodnotu a měla by být náležitě doceněna. A to nejen mezi intelektuály či učitelkami na gymplu, ale i u „lidu“ jako takového.
Foto: Wikimedia Commons / Marieke Lucas Rijneveld (self portrait) / CC BY-SA
