Poslední dny jsou pestřejší než obvykle. Velké bolesti hlavy byly jen slabým odvárkem následných potíží. Když ustoupily bolesti hlavy – hned začaly neskutečně bolet obě nohy, nechodila jsem, naplno bouchly neuropatické bolesti kolem pasu a zase jsem toho moc nenamluvila. Nádech, výdech. Zvládnu to, opakovala jsem si v duchu pořád dokola.
Co s tím? Pomohly opiáty, odpočinek, klid na lůžku, pevná víra v Boha, zabavení se, čchi-kung vleže, kompenzační pomůcky po celém bytě, pomoc rodiny a blízkých.
Po svém boku mám naštěstí úžasného človíčka a pár skvělých přátel, kterým můžu kdykoli napsat. Děkuji za ně, drží mě nad vodou už řadu let.
I izolace v malém bytě se dá přežít s noblesou Lence vlastní. V tomto stavu sice nemůžu na své pravidelné krátké procházky lesem, ale naplno využívám kouzelného výhledu do zeleně z mé postele. Stačí mít otevřený balkon a ze svých hajan vidím, jak jsou listy každým dnem barevnější. Je to nádhera, dokonalý relax. Člověk nekouká do zdi, ale kochá se naplno kouzelnou přírodou a její proměnou do podzimních krás.
Kromě tohohle bezva výhledu si držím pevně stanovené časy na jídlo, četbu a úklid. Když jsem nemohla vstát, třídila jsem věci v dosahu postele, a že jich není málo (léky, knihy, učení, hry…). Pocit vlastní užitečnosti je k nezaplacení, i když jsou to pro okolí jen drobnůstky. Od drobnůstek je to jen kousek k vytření celého bytu… Nu, třeba se brzy dočkám. A když ne, nevadí.
Plus kdy jindy odpovědět na záplavu mailů a zpráv než v nemluvící indispozici. Doba nám pokročila, holubů není třeba, zlatý mail. Sice odpovídám krátce, ale pokud to aspoň trochu jde, časem odpovím vždycky.
Tento víkend byl celkově klasicky neklasický v mnoha ohledech. Nejvýraznější nedělní změnou jsou pro křesťany kostely v online prostředí. Přiznejme si – často jsem do kostela nezvládla dojít kvůli nožičkám, které to fyzicky nedaly. I díky tomu jsem zvyklá slavit neděli v čistě domácím prostředí.
Takže zavřené kostely? Nezastaví. Věnovat se křesťanské spiritualitě můžu i doma. Modlitba ráno, online bohoslužba, pomoc bližnímu na dálku povzbudivými slovy nebo jeho vyslechnutí (nejen) v této tíživé době. Nesmí chybět ani nádherná duchovní literatura, která čeká na svůj čas hned vedle postele. Když nezvládnu číst, je mi předčítáno. Když nezvládnu mluvit, mohu se modlit v duchu. Zlatým hřebem je pravidelná večerní meditace v tichu, kdy není potřeba slov. I takto se dá slavit neděle „po křesťansku“ nejen v době koronavirové.
Užívám si každý den, i když je nabouraný nemocemi, fyzickou bolestí a izolací doma.
Pořád jsem to já: plná života, pádů, vzletů, praštěných nápadů, bolestí, naděje, klidu a pokory.
Foto: Pixabay