Blíží se Vánoce a já bilancuji uplynulý rok. Hlavně pracovní život. A zjišťuji, že zdání klame. Nebyla jsem odjakživa psycholožkou. Nebyla jsem odjakživa ani spisovatelkou. Ačkoliv psát příběhy jsem začala dřív, než jsem začala analyzovat příběhy lidí v jejich hlavách. Rodiče ze mě chtěli mít literátku nebo historičku. Ne psycholožku, co pracuje s pomatenci. Nakonec jsem tu psychologii stejně vystudovala. Nikde však není psáno, že nevystuduji ještě tu literaturu.
Proč to píšu. Hodně vnímám kontrast mezi vlastním sebeobrazem a mým obrazem v očích druhých. Dlouho jsem se považovala za vědkyni zalezlou v laboratoři s potkany a šťourající se v hlavách přímo doslova. Ale nakonec měli rodiče pravdu, stejně asi skončím u literatury. Každý má zkrátka svou cestu. Každý ke svému snu spěje jinou rychlostí. Vida, tady ze mě mluví ukázková psycholožka. Psycholožka, co o tom píše sloupek. Takže kousek té literatury v tom přece jen je.
A nejde jen o hledání identity jednotlivce. Společnost od toho nejde oddělit. Mám na mysli exaktní a humanitní obory. Dlouho jsem koketovala s biologií a neurovědami, protože jsem měla pocit, že to jsou ty „chytré“ a „prestižní“ obory, co mi zajistí uznání a respekt. Chtěla jsem dohnat svoji nepraktičnost a sklon k humanitním oborům vyvážit tabulkami a čísly. Zkušenosti mi však potvrdily, co předvídali rodiče: jsem humanitní typ. A já uznávám, že je to naprosto v pořádku.
Domnívám se, že tlak na exaktnost je něco, s čím se dnes potýká mnoho lidí. Nakonec podle mě dojdeme k tomu, že hranice mezi rozumem a citem neexistuje. Nebo je přinejmenším velmi tenká. Jdu tedy zavřít excelovskou tabulku se seznamem dárků a jdu si číst knížku. Bez tlaku na to, kolik toho přečtu nebo kolik dárků mi ještě schází. Jdu prostě jen tak být.