Být mezi lidmi. Pro někoho normální trávení volného času. Pro někoho výzva. Ne-li problém. Já osobně to mám jak kdy. Jako introvert vyžaduji samotu, ale nezřídka mám socializační tendence a náladu být mezi lidmi. Jelikož mám různorodé zájmy, ne vždy se mi podaří k mému volnočasovému vyžití sehnat tu správnou společnost. A to mě někdy mrzí a nutí se zabavit po vlastní ose. Někdy tuto skutečnost doprovázejí různé pocity: stud, obava vyjít do davu cizích lidí, nervozita, pocit nepatřičnosti, osamělosti. Někdy s tím mám problém. Je zvláštní sedět v bistru sama u prázdného stolu, když okolo jsou samé skupinky bavících se přátel. Někdy se mi nechce na koncert, když vím, že tam budu poslouchat interpreta sama. Nedá se s tím nic dělat a já se postupně naučila s tím pracovat.
Přitom sociální izolace a celkově socializační tematika je předmětem diagnostiky mnohých psychických a psychiatrických poruch. Jsme tvorové společenští a naše schopnost kooperovat s lidmi, vycházet s nimi a navazovat vztahy se významnou měrou podepisuje na naší životaschopnosti. Když se začnete přehnaně a bez ohledu na reálnou situaci uzavírat do sebe, může to být signálem rozvíjející se nemoci. Může se to zdát diskriminační – spousta lidí je přece ráda občas sama a v naší společnosti je samostatnost dokonce vyžadována. Je to velmi individuální a vždy záleží na kontextu. Já osobně jsem s navazováním přátelských vztahů měla jeden čas problém. Souviselo to s mojí poruchou, lidí jsem se bála a podezírala je. Teď po zaléčení už se mi to neděje. Ale dalo mi to do vínku větší ohleduplnost a schopnost srovnání. Stále mám ještě někdy strach vyjít sama do restaurace nebo na neznámé místo, ale dokážu to překonat. Vím, že svět není tolik nebezpečný a lépe se v něm orientuji. Naučila jsem se být samostatná a spoléhat výhradně sama na sebe. A to je bez popírání potřebnosti kooperace a přátelství myslím důležitá schopnost, z které lze ve světě poměrně významně profitovat.
Foto: Pixabay
