Je to čas, který je i pro nadprůměrného hobíka přetěžkou metou. Španěl Eric Domingo zaběhl barcelonský maraton za 2:53:28, což mu – jen pro představu – vyneslo 346. místo z téměř devíti a půl tisíc klasifikovaných. Když se zjevil v cíli, zabíraly ho kamery, svištěly objektivy fotografů a on vítězně zvedal ruce nad hlavu.
Ano, ti nejrychlejší už měli štreku víc než 45 minut za sebou, ale Domingo byl přesto výjimečný. Po celou dobu totiž tlačil invalidní vozík, na kterém seděla jeho nemocná maminka. Přesto si udržel tempo 4:07 na kilometr, což je výkon, před kterým jakýkoliv běžec musí uctivě smeknout.
„Splnili jsme si náš sen. Mámě jsem slíbil, že vytvoříme Guinnessův rekord a to jsme teď dokázali. Podařilo se to ve velmi těžkých časech, ale máma mě motivovala, protože i když jí bylo nejhůř, tak se usmívala a bojovala,“ říkal po doběhnutí Domingo.
Svou mámu Silvii Róldanovou láskyplně objímal a zároveň vysvětloval smysl celého toho maratonského pachtění. Je to dvacet let, co se u dříve velmi energické ženy rozjela roztroušená skleróza. Eric byl tehdy 14letý kluk, nicméně s otcem vytvořili dokonalý tandem, který se o ženu na vozíku dokázal synergicky starat. Po 15 letech péče však cítil, že je potřeba pro povědomí o roztroušené skleróze udělat ve Španělsku víc. A tak začal s běžeckým tréninkem i se závoděním, aby podporoval nadaci, která získává finanční prostředky pro tento typ onemocnění.
A odtud byl jen krok k velké maratonské výzvě. Poprvé se o překonání rekordu pokusili před rokem v Seville, tehdy však zůstali jen minutu a půl za tehdejším nejrychlejším časem, nicméně i výkon 3:00:30 je obdivuhodný. On byl zklamaný, ona se však usmívala a říkala: „Jsem šťastná a hrdá, protože jsem s tebou.“
A později v jednom propagačním videu vysvětlovala: „Běh s Erikem mě naplňuje životem a dodává klid, když mohu sledovat okolní krajinu. A především tím dostávám neuvěřitelnou svobodu.“
Přesto jí syn slíbil, že rekord překoná, aby v Guinnessově knize rekordů zářila jejich jména.
S předstihem vybrali start v Barceloně, těšilo je, že v ulicích jejich rodného města je budou podporovat desítky až stovky známých, příbuzných. Jenže jak už to v těchto časech je, vše ztížil covid. Paní Róldanová ho dostala v srpnu, byla v kritickém stavu a bojovala o život. „Ale celý život se dokáže s nemocí rvát a vyhrála i tentokrát. Aniž by chtěla, naplnilo to mě i lidi okolo ještě větší motivací, abychom v Barceloně uspěli,“ vyprávěl Domingo.
Dva týdny před maratonem si duo střihlo půlmaraton, na kterém vyšvihlo čas 1:23:32, což byl důkaz výtečné Domingovy formy. Před samotným maratonem prý on i jeho maminka prožívali klasické stavy nervozity, které jako obvykle padly se startovním výstřelem. „V tu chvíli se z mámy stal nejšťastnější člověk na světě. Usmívala se, mávala a jásala. A já se cítil podobně, protože máma nikdy nepřestává fandit a podporovat ostatní běžce, což je na společném běhu to nejlepší.“
Lidé podél silnice jim tleskali, nadšeně křičeli, hnali k rekordu. „Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem se cítil emotivně a dojatě, neboť jsem si vzpomněl na těžké časy ze srpna. Ale dav mě hnal dál,“ popisoval Eric Domingo.
Půlku maratonu dali za 1:26, ta druhá trvala jen o minutu víc, tudíž takticky i silově výborně rozložený běh, který nejspíš nabízí ještě časovou rezervu. Prý jim závod tak ubíhal, že když dorazili na 38. kilometr, maminka byla překvapená, neboť si myslela, že jsou teprve na kótě 28.
„Já jsem neustále na hodinkách kontroloval, jestli máme dobrý čas a rekord překonáme. A v posledních 195 metrech jsem prožíval nejlepší vteřiny svého života. Když jsme proběhli cílem, chtěl jsem mámu jen obejmout a říct jí: To je pro tebe. Pro mě to bylo dvojí vítězství – splnili jsme to, co jsme slíbili, a stalo se tak poté, co jsme prošli nejtěžším obdobím v životě.“
A povedlo se i to hlavní – jejich příběh zaujal a finanční podpora nadace roste.
V Česku se mimochodem stejné nemoci věnuje Nadace Jakuba Voráčka, protože roztroušenou sklerózu má hokejistova sestra.
Foto: runedia.mundodeportivo.com
