Dostat se tam, kam ostatní, stejně rychle, pohodlně a důstojně. To si Kateřina Vítová přeje většinou marně, laxní postoj k bariérám a nepochopení smyslu úprav jí přitom podrážejí nohy mnohem víc než obrna. S přetrvávajícími stereotypy a řešeními o ničem se ale smířit nehodlá, proto se zajímá, je slyšet a zkouší tak změnit oficiální náhled. Přístupnost by totiž dávno měla být standard a hlavně slušnost.
Tenhle rozhovor vznikl z hecu, nutnosti i frustrace. Katka hledala článek o bariérách. Text se souvislostmi, ne fotky, obvyklé storky nebo poučky, že přece nejde všechno hned. Hledala něco, co by víc odráželo realitu dospělosti s handicapem, a nakonec se vysvětlování chopila sama. Jako kulturoložka, právnička a máma tří dcer sice ví, že glosováním a jedním větším sesumírováním toho moc nezmůže, ale chce to aspoň zkusit.
Katko, nezatluču, že se známe a že máme na bariéry podobně nemilosrdný náhled. Díky tomu se ale nemusíme zdržovat nicneříkajícími frázemi, třeba jak jsme vděčné, že se pro lidi jako my vůbec něco dělá.
To fakt nemusíme, já do toho říznu rovnou. Nemám totiž ráda spojení lidi jako vy nebo jeho uhlazenější variaci to je pro vás. Já nechci nic navíc, za co bych se musela klanět nebo pro co musí do vedlejšího baráku skáknout někdo, kdo od toho má klíče. Chci prostě žít svůj život, zvládat práci, děti, domácnost, jen k tomu potřebuju podmínky. Když ale zmíním, že je nemám a že to je špatně, rázem spadnu do kolonky lidí jako vy. I ti, co mě znají dlouho, ke mně někdy začnou přistupovat jako k jiné formě života.
Až tak?
Bohužel jo. Už skoro rok se například snažím prosadit, aby se plošina v hromadné dopravě vyklápěla všem, kdo ji potřebují. Že to nechápou úředníci mě zas tak nepřekvapilo, ale i od několika známých jsem se dozvěděla, že mě pak přece ostatní, co spěchají do práce, umlátí deštníkama.
Vždyť ty taky jedeš do práce. Respektive ráda bys i tou tramvají.
No právě. Nastartovat se a dostat z domu mi ráno kvůli různým omezením trvá dvě hodiny. Čas a síly mi berou věci, co nejsou vidět, proto logicky taky spěchám. Není moje vina, že můj život je už takhle pomalý a náročný, ale nemám překážet těm, co se můžou vyhnout, popoběhnout, stihnout dřívější spoj nebo klidně dojet jinak? To je stupidní.
Připomíná mi to jednu debatu nad nově zrekonstruovanou stanicí metra, která se sice slavnostně otevřela, ale výtah se do ní dodělával až pak.
Protože lidi jako my, fuj, můžou přece počkat.
Protože stavba výtahu je prý drahá a zdlouhavá, a tudíž není fér zdržovat ty, co ho nepotřebují. Vidíš, zase ten spěch versus čekání, vy kontra my, ani mi to nejde doříct.
Bezbariérový přístup se totiž pořád bere jako něco předraženého a komplikovaného navíc, co se typicky řeší až dodatečně a údajně pro pár vyvolených, což je nesmysl.
Je, ale bohužel slušně zažitý.
Když postavíš výtah, tak přece nemáš řešit, kdo v něm jede, jestli má v náruči dítě, psa, nákup, že ho zrovna bolí zub, má kocovinu nebo jen nechce jít po schodech. Je tam prostě pro všechny. Akorát že někteří ho mají jako variantu, ale jiní se bez něj neobejdou a na stanice nebo do budov se jinak nedostanou.
Já se ale nemůžu zbavit dojmu, že změny brzdí hlavně předsudek, že když se nedostanou, tak se ani dostat nemají chtít. Budou pěkně sedět doma a ven vycházet jenom s doprovodem nebo v časech, kdy svět nepádí do práce, do krámu a za zábavou.
Aha, takže mezi jedenáctou a jednou, možná ještě dva dny v srpnu. A dorazí to definice kruhem – lidi jako vy k nám nechodí, takové u nás nemáme.
Pro všechny a se ctí
Proč se skoro čtyřicet let po revoluci stále drží tyhle a jim podobné hloupé fráze?
Protože je to teprve čtyřicet let? Jsem zvědavá, jak dlouho se ještě budeme vymlouvat. Jasně, komunismus tu napáchal hodně zlého, ale v devadesátkách bylo v osvětě slušně našlápnuto, jenže jsme se nějak zasekli, poslední dobou mám dokonce pocit, že couváme. Ale možná je to věkem – při převratu jsem byla ještě naivní a rozjetá, dneska už jsem taková opotřebovaná. A poněkud netrpělivá.
Čekat na přístupnost dopravy a veřejných prostor tak dlouho přece není netrpělivost.
Jenže tady se bezbariérové úpravy pořád dělají pro zdatné vozíčkáře s doprovodem. Nedají se využít univerzálně, jednoduše a bez obsluhy, nenavazují na sebe a hlavně nejsou dotažené. Jako by se ani nepočítalo s tím, že je vůbec bude někdo používat!
Tos vystihla.
Dám ještě příklad – u vstupu do budovy se dodělá nájezd, jenže je tak prudký a kluzký, že ani ten sportovec na mechaničáku ho sám nevyjede, rodič s kočárkem to dá tak tak. K tomu se zapomene na zábradlí, čímž se vyřadí vratce chodící. Pak přijdou těžké dveře bez madel, které děti a drobné figury nepřeperou. Případně nesvítí světlo a nejsou dobře označená patra, takže mají smůlu senioři nebo lidi, co špatně vidí…
Míň bariér a lepší přehlednost prostě ocení všichni, přitom nejde o úpravy za miliony.
Přesně, přidělat někam madlo nebo zábradlí je položka v řádu stovek, maximálně tisícovek, přistavit židli se stolkem nebo umístit ceduli ani to ne. Takže zaplaťpánbůh za lidovou tvořivost a sousedskou výpomoc. I těch pár prken místo schodů může někomu pomoct. Co se tak tváříš, ty si to nemyslíš?
Nevím, nechci se spoléhat jenom na selský rozum a něčí nápady, na nepovedených vychytávkách si připadám ještě víc neohrabaná a závislá. Brala bych, kdyby změny šly konečně pořádně odshora, befelem.
Jasně, ale to se zatím neděje, protože nechápeme smysl úprav. Kdyby ano, nebyly by výtahy zastrčené daleko, zábradlí kratší než schodiště, pekelné točité dveře a eskalátory, interiéry bez možnosti se chytit nebo posadit, křivé chodníky, kluzká dlažba a přechody…
Počkej, u toho se zastav. Jaký že je smysl bezbariérových úprav?
Mají lidem umožnit dělat to, co ostatní, dojít nebo dojet tam, kam potřebují, důstojně, za zhruba stejný čas a ideálně bez vynaložení dalšího úsilí. Takže žádné přehnané plánování a úkoly pro půlku sídliště, doufání v ochotné kolemjdoucí, vyhlížení jediného vhodného spoje, skrytá posilovna a nachozené kilometry navíc. Nebo zdlouhavé čekání v cíli, až se člověku vrátí síly a podoba, protože se cestou úplně vyšťavil.
Jenže na to ti leckdo řekne, že se málo snažíš.
Prosím tě, napiš někam opravdu velkým písmem, že chtít po člověku, co špatně chodí, aby se kousnul, chodil líp a tím pádem ty bariéry dal, je úplně mimo.
Asi jako chtít po někom, kdo nevidí, aby se laskavě rozkoukal.
Jo, ze stoje a chůze se dělá kdovíco, jako by tím všechny potíže zmizely, jenže my je máme právě proto! A pak přijdeme do divadla, do banky, na úřad a ostraha málem omdlí, protože chceme do výtahu, na místo pro zettépéčka nebo na bezbariérový záchod, i když nemáme vozejk. Já se jednou po téhle větě neudržím.
To se nedivím, nijak mě netěší vysvětlovat, že počet viditelných pomůcek o míře obtíží vážně nic nevypovídá.
Mě taky ne, ale vydrž, populace stárne, a jestli bude chtít i zdatný sedmdesátník chodit do práce stále křepek silen, tak míň bariér, realističtější náhled a větší ohledy určitě ocení. Lidi většinou změní názor, když se sami ocitnou v úzkých.
Jenže limity v pohybu a přesunech zažil během života snad každý, ale na podobě veřejného prostoru to moc znát není. A pozitivní motivace zahraničím taky pokulhává.
Protože se u nás zatím nebere v potaz, že mít prostor bez bariér je standard a slušnost. Mělo by být otázkou cti, že se třeba do prodejen a podniků dostanou všichni zákazníci, ale místo toho se nad chybějícím bezbariérovým záchodem pokrčí rameny a schody v interiéru nebo u vchodu se maskují za design. To beru u malých podnikatelů, co si otevřou hospůdku někde na dvorku, jenže ti překážky většinou vyváží svou vstřícností a nadšením. Ale velké firmy u nás zatím bariérami neriskují ani kšeft, ani dobré jméno, a to je fakt smutné.
Venku bezpečně a sami za sebe
Proč není větší motivace mít podniky a prodejny přístupné, co myslíš?
Zákazníků, co by to uvítali, je až až, jenže se neberou jako kupní síla, plátci daní, politický hlas, prostě nic. Za mě to hodně souvisí s tím, jak se stereotypně a schematicky o lidech s handicapem většinou mluví a píše. Buď je to hluboký lidský příběh, kde se trpí a všichni schopní kolem jsou překvapení, že se vůbec něco stalo, jako by se zdraví dalo nějak nárokovat a lidi s postižením byli chyba v matrixu. Nebo se s diagnózou bojuje a žije jí navzdory, což vlastně mezi řádky znamená, že se s ní žít nemá a nedá. Anebo je člověk s handicapem takové naše sluníčko, ale nikde ani slovo o tom, jestli dělá i něco jiného, než že svítí.
Ani jedno mě nebaví, obzvlášť když podobný styl přebírají i dokumenty, pořady a filmy.
No právě, všimni si, že lidi se ani nezarazí, protože dospělost vůbec neočekávají, což mimochodem podporuje i systém příspěvků, který samostatnost vyloženě trestá. Jako bychom měli být navěky jen objekt něčí snahy a péče. Odtud už je krůček k tomu, že nám přece musí stačit jít jenom někdy někam a nejlíp ještě s někým.
Když to řekneš takhle, mám husí kůži.
Předpoklad, že s námi pořád někdo je, se pak propisuje i do přístupu k bariérám. Já ale nechci fungovat skrze prostředníka a na větu tak si někoho pošlete už jsem alergická.
To chápu. Proto ráda říkám, že bezbariérové je to, co si zvládneme bezpečně obstarat sami.
A rovnoprávně – jako ostatní, zdraví. Ale toho je minimum, bohužel.
Tak kudy? Kde začít, aby přístupný veřejný prostor a doprava byly jednoduše standard?
Pomohlo by přestat se točit na částce za výtah, autobus nebo nějaký projekt, ale naopak si připustit a klidně i spočítat, kolik lidí díky tomu bude schopných si doplnit vzdělání, najít práci, zkrátka fungovat víc samostatně a mít po všech stránkách lepší život.
Jasně, začít brát přístupnost konečně jako investici.
Protože nezlob se na mě, ale není nic dražšího než nechat doma sedět dospělé, co by jinak mohli být ekonomicky aktivní. Tím myslím jak člověka s postižením, tak případného pečujícího.
To vstupujeme na tenký led.
Já vím a určitě se nechci nikoho dotknout, jenže tady kvůli bariérám selhává integrace i inkluze. Už na základkách a středních školách chybějí výtahy i bezbariérový přístup, takže se do nich děti s fyzickým handicapem nedostanou. I kdyby byly sebevíc schopné a nadané, přijdou tak o možnost výběru a adekvátní, v praxi použitelné vzdělání. Navíc je tam kolikrát nechtějí sami učitelé nebo rodiče ostatních dětí, to nepochopíš.
Ach jo.
Víš co, smířila jsem se s tím, že advokátka ze mě nebude, protože klienty moje berle ruší. Někdy se při mluvení rozklepu nebo něco nedodejchám, přitom je to věc, co překáží mně, ale druhých se nijak nedotkne. Pracuju v kultuře a kancelář máme v tak bariérové budově, že až na výjimky funguju jenom z domova, i když se mi mezi kolegy pracuje výrazně líp. Přitom kdybych tu možnost díky vstřícnému zaměstnavateli neměla, mohla bych si oba vysokoškolské diplomy leda zarámovat a žít nevím z čeho. Z invalidního důchodu třináct tisíc a něco to totiž moc nejde, ale i tak lidi pořád překvapuje, že něco dělám. A navrch si troufnu mít v hlavě mozek a používat ho, což ve spojení s viditelným vrozeným handicapem bohužel čeká málokdo.
A v jedenadvacátém století to vysvětlovat fakt nechceš.
No právě, nemůžu uvěřit, že se na dnešní generaci dětí s postižením společnost dívá pořád stejně hloupě. Myslí si, že nemít nároky, a tím pádem pak ale ani možnosti, je vlastně ohleduplné. Takové hezky sociální.
Už mě zase mrazí.
Vidíš, sociální nálepka je další věc. Vážně se mám cítit jako sociální případ jenom proto, že nemůžu chodit? Nechápu, proč velký úklid domácnosti řeší sociální pracovník a s formulářem zkoumá, co zvládám a jaká jsem, když někdo jiný, koho si platím, má vzít do ruky hadr a koště. Podobné je to s dopravou a asistencí. Pokud vůbec nějaká je, máš z těch pravidel, plánování a otázek dojem, že nechceš službu, ale ledvinu.
Jak rozbít krustu
Jsem ráda, že mluvíme i o překážkách, které bariéry vytvářejí nepřímo, a že jich je.
On je to hlavně začarovaný kruh. Lidi s handicapem se kvůli bariérám nedostanou do veřejného prostoru a pak chybějí v obyčejných profesích i běžných situacích. Tím pádem ale nemají elity, nejsou ani v rozhodovacích pozicích, ani v politice. Jejich hlas je buď nulový nebo nejednotný, a logicky tak nemá kdo tlačit na změnu.
Je fakt, že když se snažím vybavit si učitelku, prodavače, úředníka, nějakou vedoucí, zdravotníka, řidiče nebo třeba herce, tak mi bude stačit pár prstů jedné ruky. A chatrnou pamětí to nebude.
No právě, což jenom posiluje stereotyp, že postižení přece mají svoje příspěvky a chráněná prostředí někde bokem, víc nemůžou, nechtějí a nepotřebují. Ale že se někam nedostanou, neznamená, že o to nestojí nebo aspoň kdysi nestáli! Že se nepokoušeli mít zrovna tuhle školu, práci a bydlení v běžné zástavbě nebo koníčky a vztahy se zdravými vrstevníky. Že nechtěli konečně rozbít tu krustu…
Když tě tak poslouchám, bylas někdy v nějakém výboru?
To víš, že jo, ale dopadlo to vždycky stejně. Někdo v kravatě mi potřásl pravicí, pogratuloval mi k životním úspěchům, čímž většinou myslel to, že jsem se vůbec dostavila, a pak jsem pro něj i pro většinu ostatních přestala existovat.
Odradilo tě to?
Spíš mi došlo, jak jsme jako minorita roztříštění. Štve mě, že některé diagnózy jsou v zajetí rodičovských skupin, nebo jim chybí zastoupení úplně, což se týká i obrny. Já ale nechci, aby za mě hovořila něčí maminka nebo třeba speciální pedagog, jsem svéprávná a mám vlastní zkušenosti a zájmy. Jenže můj názor zapadne, i kdyby jenom proto, že se na jednání nemám jak dopravit.
Někdy se dá připojit i online, ale osobní účast to asi nenahradí.
Ale já si debaty, ze kterých nakonec nic nevzejde, stejně nemůžu dovolit časově ani zdravotně. Už mě vyčerpává řešit schvalování úplně obyčejných věcí a žádat ostatní o pochopení a dostatečnou podporu v tom, co by mělo být samozřejmé.
Jak se ale jinak pohnout dál?
Myslíš bez vynuceného aktivismu? Pomohlo by začít konečně účelně uplatňovat zákony a nebát se je vymáhat. Hlavně Úmluvu OSN o právech osob s postižením. Ta ukládá státům, co ji podepsali, aby lidem s handicapem zajistili ve všech směrech rovné podmínky a přístupnost zohlednili i ve vlastní legislativě. Takže to fakt není jen tak nějaká dohoda, má sílu ústavního zákona.
Proč s takovou oporou v zádech nejsme dávno veselejší, v čem je háček?
Ve výkladu. Zákon je totiž psaný jako minimum mravnosti, aby se dal použít univerzálně a vztáhnout na co nejvíce situací. Takže v něm nenajdeš postav výtah, ale třeba učiň přiměřená opatření. Zpřesňuje ho právě až samotná praxe, jenže i případné prováděcí předpisy nebo metodiky zůstávají poměrně obecné a dají se uchopit různě. A když není vůle k ustálenému výkladu, nejsou ani kontroly a sankce a pak…
… chybí ve veřejné budově výtah naprosto legitimně?
Ano, protože ti projde ohánět se neúměrným zatížením a náklady. Nebo si místo výtahu naplánuješ za mě naprosto nevyhovující schodolez. Sice od něj ještě před dokončením ztratíš klíče, ale papírově máš splněno. Případně předložíš dobrozdání od komise, kterou nikdy nikdo neviděl nebo kde jsou přesluhující zástupci nevím koho, že pro úpravy není vhodné podloží. Možná tím porušíš charakter budovy, ozvou se památkáři… Tam se toho vejde!
A zase se ukazuje, že když bariérami neriskuješ pokutu ani pověst, tak přístupnost není téma a hned tak nebude. To se musí na schodech nebo v autobuse někdo zrakvit, nebo co s tím?
Nevím, protože tady není zvykem se soudit ani kvůli diskriminaci, natož kvůli nepřístupnosti. Vyhlížím nějaký přelomový rozsudek klidně na evropské úrovni, který by to mohl zvrátit, ale bojím se, že jinak jsme v přehlížení bariér poměrně nekulturní a že pomůže až razantní změna myšlení a úplně jinak nastavené priority.
Už aby to bylo.
Kdybych měla tu moc, dám bezbariérovost na úroveň hromosvodu, bez kterého budovy nezkolauduješ a nemůžeš tam pustit lidi. Vůbec bych o přístupnosti nediskutovala, možná s výjimkou staveb do roku osmnáct set hodně málo. Na to mi sice lidi říkají, že se přece nemocnice, školy, úřady načas nezavřou nebo dokonce nezbourají jenom kvůli bariérám. Ale víš, že jo? To by bylo najednou srandy!
Foto: unsplash.com, pixabay.com
