Je začátek týdne a mě v pondělí čekalo nějaké vyřizování ve městě. Měla jsem z toho docela strach, neboť jsem pár věcí nechala na poslední chvíli, a to s sebou nese notnou dávku stresu – ostatně jak je u mě dobrým zvykem. Ale jedna věc se změnila. Ano, byla jsem nervózní, ale už to nemělo takový apokalyptický charakter: věděla jsem, že ačkoliv teď je to nepříjemné, dopadne to dobře a já to zvládnu. Lví podíl na tom mělo bezesporu to, že večer předtím jsem byla venku s kamarádkou na večírku. A tato socializace mi udělala moc dobře; o to víc, že jsem snad od Nového roku nikde pořádně nebyla. Říká mi to okolí a říkám to i sama sobě: musím chodit mezi lidi, bez ohledu na svoje „misantropické“ a introvertní tendence; je to zdravé a prospívá to duši. Ale výše zmíněné není jediná změna v mém životě. Jak jsem psala v předchozím sloupku, začala jsem se hýbat a své předsevzetí zatím výrazněji neporušila. Tak nějak jsem se totiž rozhodla, že se chci mít dobře, a šla tomu naproti. Protože štěstí nepadá člověku do klína, musí mu jít naproti; ostatně jako s každým jiným úspěchem. A tak jsem dnes po obědě vyrazila do města a jala se participovat na svém novém, dospělém životě.
Hned zkraje jsem se musela usmívat: usmívám se totiž pokaždé, když jedu do města přes zastávku I. P. Pavlova. Jako absolventka psychologie jsem si nemohla vybrat lepší místo bydliště než oblast pojmenovanou po klasikovi psychologické vědy; I. P. Pavlov se proslavil experimenty se psy, když na nich zkoušel typ učení, tzv. klasické podmiňování. Přijde mi, že mechanismus, kdy si jedinec vypěstuje reakci na původně neutrální podnět (u zmíněných psů šlo o slintání při rozsvícení světla, po kterém vždy následoval pamlsek), funguje i u mého zvládání stresu, jen jaksi naopak: když přijde nějaká nová náročná situace, mé tělo na ni reaguje úzkostí (konkrétně třesem, tlakem v břiše a celkovou slabostí); ale jakmile se tyto situace opakují, můj mozek si na ně zvykne a stresový podnět se stane neutrálním. Snad se Pavlov po této mé myšlenkové smyčce neobrací v hrobě. Dávám sama sobě určitou uměleckou licenci.
Dlouho si všímám svých reakcí a mám radost: má odolnost vůči stresu se posiluje; ano, mám i špatné dny, ale už nelze hovořit o „propadech“ jako dříve; stávám se stabilnější, silnější, klidnější. Nevím, zda je to medikací, věkem, nebo vůlí. Ale záleží na tom? Pravda, léky asi budu brát do konce života, bez nich to nejde. Ale znovu: záleží na tom? Pokud mi nebudou způsobovat výraznější komplikace (vím, že na medikaci mého typu vzniká závislost), nemám s tím problém. Nestydím se za to. A už vůbec je nehodlám vysazovat, protože to je cesta do pekel. Chodím na terapie a snažím se do svého života zařazovat i další sebepéči: dostatek spánku i odpočinku během dne, pravidelná a vyvážená strava, pohyb. Někdy se to daří, někdy ne, asi jako u každého normálního člověka. A já si připadám normální, v tom nejlepším slova smyslu průměrná, s touhami, strachy a vlastnostmi jako každý druhý. Už mám za sebou pubertální období, kdy jsem vzdorovala, vymezovala se, toužila po tom být za každou cenu jiná, výjimečná, geniální, prostě ten nedoceněný a zhrzený umělec, kterému svět leží u nohou. Někde jsem četla, že pravá dospělost nastává tehdy, když člověk přestane chtít něčeho věhlasného dosáhnout. Pokud to platí, asi můžu sama sebe prohlásit za dospělou. A to myslím před třicítkou není špatné skóre.
Foto: pixabay.com
