Jsou to necelé tři týdny, co jsem si slavnostně dala novoroční předsevzetí. Začala jsem pořízením nového diáře, pokračovala utužením návyku pravidelně obědvat a skončila u učení se nizozemštiny a angličtiny a pravidelného pohybu. Že to zní až moc idylicky? Zní. Rozhodla jsem se zkrátka, že se svým životem pohnu a bůhví, jak dlouho mi to vydrží. Přitom pravidelný pohyb byl pro mě vždy největší výzvou

A zase to uteklo. Ostatně jako veškerý čas během dospělosti: Vánoce, svátky, volno jsou za námi a my se opět vracíme do každodenní rutiny. Nový rok je přitom předěl, v kterém si většina z nás dává různá předsevzetí. Ani já letos s novoroční houževnatostí nezahálím. Nutno podotknout, že nerealistická očekávání a velké cíle, s nimiž se novoroční předsevzetí často pojí, mám v povaze a jsou

Letošní Vánoce budou pro mě osobně jiné – a to nejen podruhé kvůli covidu. Strávím je sice obklopena milující rodinou, ale jeden důležitý člověk mi tam bude chybět – moje mamka, která tento rok zemřela. Ačkoliv dárky, které dostanu, jsem přestala řešit už několik let zpátky, musím říct, že mamka mě znala a vždycky se mi trefila do vkusu, což bylo příjemné a také nejednou

Vzpomínám si na jeden ze svých prvních sloupků pro Inspirante s názvem „Neblázni, a zpomal“. Šlo v něm o anekdotickou příhodu, která měla zlehčit téma produktivity a honby za výkonem, ale musím uznat, že události posledních dní v mém životě jako by tomuto sdělení dostály, staly se vážnějšími. Jako by se mi skutečně, bez nadsázky, zdařilo zpomalit. Poprvé jsem to ucítila celkem nedávno, při čtení jedné

Někdy si přijdu vyloženě prokletá – nebo minimálně usazená v pozici, která mi v rozličných životních situacích způsobuje zajímavé příhody. Pro příklad nemusím chodit daleko. Byla jsem teď na kontrole na oční klinice. Nezkušená mladá doktorka a všeobecné zmatky toho dne způsobily, že mi lékařka zapomněla vydat lékařskou zprávu – vzpomněla jsem si na to až doma. Žádný problém, říkám si, zavolám na sesternu a

Dospělý život, dospělost. Téma, o kterém píšu často, protože se mě osobně a aktuálně týká. O to více s odchodem mé mamky, od něhož uplynuly už neuvěřitelné dva měsíce, ačkoliv mám pocit, že jsem prožila minimálně jeden celý rok. Najednou jsem vržena do víru praktických záležitostí ještě více, než tomu bylo dosud. Někde jsem četla, že rozmezí věku mezi dvacítkou a třicítkou je jedno z

Blíží se moje neoblíbené roční období: zima. Pravda, upršený podzim také dvakrát nemusím, ale kvůli těm krásným romantickým barvám listí mu to jsem schopna odpustit. K čemu jsem však nelítostná, je chladný, zachmuřený a sterilní sníh, připomínající barvu nemocnice. Nemám ráda zimu. O to víc ve městě, kde se průzračná bílá mění v zažloutlou břečku. Na lyže mě také dvakrát neužije, takže se nemám proč

Prožívám teď smutné období. Zemřela mi mamka. Bylo jí pouhých 50 let. Říká se, že mamky jsou nejdůležitějšími osobami v našem životě. Svým narozením vstupujeme do rozjetého vlaku, kde hlavními výpravčími jsou naše mamky. Faktem je, že jednou se se smrtí svých rodičů setkáme my všichni. Bude to bolestivé, ale pokud se tak stane ve stáří a bez utrpení, je to tak v pořádku. Moje

Dneska jsem poslouchala zajímavý podcast o únavě a důležitosti odpočinku. Vyzdvihl aktuální a zároveň nadčasové téma: work-life balance. Myslím, že si to přímo žádá psychologický komentář. Faktem je, že si neumíme vyhradit čas pro sebe a jsme zvyklí pracovat až do úmoru. Krátkodobou únavu ignorujeme a to má pak dalekosáhlé následky. Únava přitom není jenom jedna. Ačkoliv se to tak může zdát. Existuje únava fyziologická (svalová),