Toto pondělí byl velký den: čekalo mě první sezení u nového psychiatra. Jelikož jsem přestala být spokojená se svojí současnou doktorkou, dostala jsem doporučení na odborníka na diagnostiku a medikaci. A protože jeden ze svízelů, který mě v poslední době trápil, bylo podezření na (ne)vhodnost momentálně nastavených léků, neváhala jsem a k novému doktorovi, který sídlí v Mělníku kousek za Prahou, jsem se hned objednala. Musím říct,

Moře pocitů again. Dovolená ve Španělsku mi skončila a já mohu se zadostiučiněním konstatovat, že všechny mé obavy byly zbytečné. Bála jsem se především předcestovní horečky, která může být s úzkostí docela problém – zvlášť když necestujete sami. Podle očekávání a „nočních můr“ jel mozek na plné obrátky a skoro to vypadalo, že nepojedu. Bála jsem se o to víc, že cestou nazpátek jsem měla

Moře. Symbol svobody, krásy a nespoutanosti. Zítra mám odlétat do Španělska na dovolenou a chytá mě trochu (trochu víc) předcestovní úzkost. Aby toho nebylo málo, chytla mě taky lehká viróza, což k předcestovnímu shonu příliš nepomáhá. Uvažovala jsem dokonce, že nepoletím, tak velkou úzkost jsem měla. Ale nakonec jsem se rozhodla, že se překonám. Předcházelo tomu však doslova moře pocitů. Vše jsem zařizovala na poslední

Do dospělosti vede několik cest. Může jí být obdržení občanského průkazu, maturitní ples, vysokoškolský diplom, nebo… Jako v mém případě, skoro na prahu třicítky, když začnete vařit. Po těch lamentacích a nechápavém kroucení hlavou mých blízkých jsem si řekla, že už je načase, a jednoho dne tu nechuť k plotně zlomila. Důvodů bylo několik, od těch finančních po organizačně-praktické, až po to, že mě to

Život je někdy jako lochneska. Tato imaginární stvůra představuje naše tolik opečovávané sny, naše tak dlouho pěstěná očekávání, která často neodpovídají realitě; asi jako když starý vrak jede šnečí rychlostí po dálnici, až k hranicím, kde se my jako řidiči života musíme legitimovat – zkontrolovat samy sebe před zrcadlem – s vědomím, že to není lehká zkouška. Někdy máme pocit, že jsme vypili spoustu litrů alkoholu,

Blýská se na lepší časy. Alespoň u mě. Nedávno jsem si oblíbila jednu metaforu pro život, kterou na svém instagramu sdílela má oblíbená německá cvičitelka: člověk je jako oceán; má své vlny, kdy je jednou nahoře a jednou dole, ale to, co ho skutečně definuje, je velikost a hloubka oceánu. Toto podobenství se mi moc líbí. A nejen proto, že miluju vodu. V poslední době

Nemám nejlepší období. Navzdory očekávání se mé psychické zdraví nelepší a já to začínám aktivně řešit. Mám se na pozoru, neboť mi nepomáhá ani příchod tolik milovaného jara a slunce. Pravda, dnes mi trochu pomohl úklid doma, fyzická aktivita po ránu. Ano, dnes se cítím trochu lépe. Ale lepší zítřky nevidím. Dokonce jsem o víkendu zrušila kino s kamarádkami, vidina sálu plného lidí mi nedělala dobře. Tak

Každý den není posvícení. Obzvlášť když máte duševní poruchu. To jsou pak vaše dny a týdny jedna velká jízda. Nikdy nevíte, co čekat. Nikdy nevíte, jak se zrovna probudíte. Odborníci vám můžou stokrát opakovat všechna ta pravidla a doporučení pro prevenci duševních onemocnění, ale vy víte, že když na vás dolehne deprese, můžete se stavět třeba na hlavu (doslova, třeba při józe) a je to marné.

Kde hledat vlastní zdroje, sílu, příčetnost v současné situaci? Jak už je pro nás Čechy typické, vlna solidarity na sebe nenechala dlouho čekat: online i offline svět se plní dobročinnými sbírkami, ať už je to finanční, materiální či přímo osobní pomoc Ukrajincům na místě. Jako před dvěma lety, kdy začínala pandemie koronaviru, je to, bez vší patetičnosti, dojemné a já za to cítím obrovskou vděčnost.

Nastala polovina druhého měsíce letošního roku a my jsme se chtě nechtě vrátili do pracovní rutiny. Odpočatá po dovolené a svátcích jsem si vedle novoročních předsevzetí dala ještě jeden závazek: pravidelně si vedu diář; chtěla jsem vnést do svého života řád, který mi chybí. Váhala jsem mezi dvěma kousky: mezi jedním od neziskovky, zabývajícím se duševním zdravím, který je plný citátů a doporučení, a druhým, spíše