Ve čtvrtek 2. června 2022 se v Praze v obchodních domech IKEA na Zličíně a na Černém Mostě koná Den otevřených dveří pro osoby se zdravotním znevýhodněním a postižením. Cílem akce je pozvat a umožnit nahlédnout všem případným uchazečům o práci, jak se v IKEA pracuje, jak důležitá je pro IKEA diverzita.
Jedním z kolegů s postižením, který v IKEA pracuje již téměř rok, je čtyřiatřicetiletý Stanislav Šnaidr. Za sebou má bakalářské studium dřevařského oboru, před osmi lety onemocněl schizofrenií a musel přehodnotit svou kariéru. Je součástí týmu, který má na starosti bistro na Černém Mostě.
Jak se dostat do týmu v IKEA
IKEA je vaše první pracovní zkušenost?
Ne. Byl jsem velký fluktuant. Vystřídal jsem hodně pracovních míst ve velkých firmách i u malých soukromníků. Někde mě to bavilo, jinde vůbec a byly firmy, kde jsem neměl daleko k vyhoření. Jsem rád, že jsem v IKEA. Je to solidní, stabilní zaměstnavatel, u něhož se nebojím o výplatu, benefity, a ačkoliv jde o velkou firmu, vážně tady panuje rodinná atmosféra. Vedení je tady slušné, dokáže ocenit zkušené lidi a dokáže je zaplatit a nováčkům poskytne vždy dost času a prostoru, aby se práci naučili. Od začátku člověk vidí, že s ním firma počítá na dlouho dopředu. To je dobrý pocit.
Bylo pro vás obtížné výběrové řízení?
Bylo tříkolové, což je docela dost. Ale dnes vidím, že to bylo potřeba. Poznal jsem tak nejen přímého nadřízeného, ale i jeho nadřízené. A člověk by se měl seznámit se všemi, aby věděl, že si navzájem lidé sednou, že přeskočí jiskra. Vlastně je to podobně jako ve vztahu. Vždy jsem se pokládal za odpovědného flegmatika, na kterého je spolehnutí. Nadřízení vědí, že když mě něco naučí, udělám práci, jak nejlépe dovedu. A dokážu přijímat i změny, které práce přináší, právě proto, že jsem flegmatik a nehroutím se, když se nakumuluje hodně práce nebo že přijdou změny. Nás čeká třeba právě přestavba bistra, v němž v IKEA pracuji. Novinky mi nevadí, snažím se na nich vždy vidět něco, co mi může pomoci.
Vy jste se hlásil přímo na pozici v bistru?
Inzerát byl napsán více obecně. Sháněli zrovna lidi právě do oddělení, která v obchodním domě nabízejí občerstvení a potraviny. Nevěděl jsem, zda odpovídám na pozici v kavárně, bistru či restauraci. Ale už při prvním pohovoru jsem se to dozvěděl, že jde o bistro.
Vy jste vystudoval obor potravinářství?
Ne, studoval jsem dřevařství, obor nábytek na Technické univerzitě ve slovenském Zvolenu.
To byste měl být možná v IKEA v jiném oddělení?
Myslím na to dlouho a určitě bych se v budoucnu rád posunul v rámci firmy právě do oddělení nábytku. Líbilo by se mi oddělení kuchyní nebo obývacích pokojů. Zatím to tedy můj nadřízený neví, ale nechci se tím tajit. Ale i kdyby to nevyšlo, chci v IKEA zůstat, opravdu jsem našel místo, které mi vyhovuje. Určitě jsou i těžké dny, kdy člověka všechno štve, třeba to, že jako zaměstnanci můžeme jen málo změnit v tak velké firmě. Ale převažují ty dobré dny, kdy se do práce opravdu těším. Je to i mým šéfem, který dokáže dobře práci rozvrhnout, aby nikdo v týmu nedostal takovou, která by již byla nad jeho možnosti a síly. Takže v devět ráno můžeme otevřít, všechno dobře běží a zákazníci jsou spokojení.
Jak říct zaměstnavateli, že máte postižení
Vy jste při přijímacím řízení zaměstnavateli přiznal, že jste v invalidním důchodu?
Při prvním kole ne, v druhém ano. A musím říct, že jsem z toho neměl vůbec špatný pocit. Řekl jsem, že trpím paranoidní schizofrenií a jsem zaléčený. Ale že je na mě spoleh, a že když se práci naučím, odvádím ji celkem dobře.
Kdy jste zjistil, že jste onemocněl?
Před osmi lety. Dělal jsem nákupčího dřeva stavebního řeziva. A tam začaly pocity, že mi šéf nabořil počítač, do mobilu dal odposlechy, celý tým je na mě zaměřený a chce mi uškodit. Když jsem jel autobusem do práce, hlasy mi napovídaly, že spolupasažér v autobuse mi chce ublížit. Ty pocity pronásledování se stupňovaly, což vedlo samozřejmě k problémům v práci. Byly to takzvané perzekuční bludy, sluchové halucinace. Moje máma mě nakonec odvezla do psychiatrické nemocnice v Kosmonosech, kde jsem byl několik měsíců. Dozvěděl jsem se tam svou diagnózu. Ale dva tři roky mi trvalo, než jsem svou nemoc přijal. Musel jsem si přiznat, že lékaři to na mě nenavlíkli, ale opravdu ten problém mám, že jsem nemocný. Víte, schizofrenie u člověka vyvolává pocit výjimečnosti, máte pocit, že celý svět řeší jenom vás, že jste důležitý… Nicméně přiznávám, že jsem se s tím dlouho nikomu nesvěřoval, bál jsem se cejchu blázna. Bál jsem se toho, že už nikdy nedostanu dobrou práci. Na nějakou dobu jsem dokonce přišel o všechny řidičské průkazy, a to jsem měl i řidičák na autobus.
A IKEA to změnila?
A právě tady v IKEA jsem nabyl příznivého dojmu, že postižení není na závadu. Nikdy mi to nikdo nevyčetl. A já se snažím hledat to pozitivní, dokážu si velmi dobře představit, že zákazník může přijít do obchodu naštvaný a já se na něho mohu usmát a den mu trochu zlepšit. Miluju víkendové směny, kdy je obchodní dům plný lidí a je to sice jako na běžícím pásu, ale i během těch pár minut můžu prohodit se zákazníkem něco milého, nějaký vtípek, aby měl příjemný pocit, že je u nás vítaný. A já si tak tu směnu více užiju, pozitivně mě to naladí. Mám prostě pocit, že jsem tady dobře, že sem patřím.
Mohu se zeptat, zda chodíte na terapii?
Ano, jistě, bez toho to nejde. Mám medikaci a léčí mě paní doktorka Protopopová. Chtěl bych ji zmínit, protože kvůli aféře kolem syna Andreje Babiše se o ní nemluvilo právě hezky. A já chci říct, že mě osobně hodně pomohla. Pomohla mi pochopit, co mi je. Ukázala mi, že i nemocí může člověk získat. A já jsem opravdu získal, třeba řadu skvělých přátel. Dala mi dobrou medikaci, přesvědčila mě i na takzvané depotní injekce (injekce, která dodává léčivo do těla po dlouhou dobu – pozn. red.), takže jednou za měsíc dostanu injekci a průběh nemoci je naprosto stabilní, jsem již dlouho v remisi. A musím říct, že na mě má paní doktorka vždy čas. Což je dnes opravdu výhra. Mám kamarády, kteří se objeví v ordinaci a už jim doktor ve dveřích vypisuje léky. Nepovídá si s nimi. Neříkám, že se mnou si povídá hodiny, ale minimálně půl hodiny mi vždy věnuje.
Takže jste mamince vděčný, že vás do nemocnice odvezla?
Ano, jsem. Hodně schizofreniků, kterým nikdo nepomohl, skončí na ulici, opravdu hodně, oni mají pocit, že jim někdo ublíží, a skrývají se před nebezpečím. Proto jsem mamce vděčný, že to nenechala dojít daleko a že mě vlastně tím, že mě odvezla k lékařům, vrátila zpět do života.
Potřeboval jste nějaké úpravy pracovního místa nebo úlevy?
Jsem vděčný, že jsem měl čas se věci naučit. Během zkušební doby jsem ze sebe neměl vůbec dobrý pocit, čekal jsem od sebe víc, i když vím, že mě nemoc limituje ve smyslu kognitivních funkcí – soustředění, únavnost, krátkodobá paměť. Můj šéf mi řekl, že především na mě vidí velkou snahu a vůli se zlepšovat a ví, že se vše naučím. To byla velká motivace. Vím, že ve zkušební době i někteří kolegové pochybovali, zda se vše dokážu naučit, ale dostal jsem důvěru a dnes už nikdo o mých schopnostech nepochybuje, máme dobrý tým.
Vaši kolegové v týmu o vašem postižení vědí?
Teď už ano. Ale říkal jsem jim to postupně. Všem doporučuji, aby invaliditu při vstupním pohovoru netajili před zaměstnavatelem, ale v pracovním týmu si pak dávat dobrý pozor, komu se svěřit. Ale když se pak lidé sblíží, není důvod většinou nic tajit. Tak vlastně odbouráváte mezi lidmi stigmatizaci nemocných, i sebestigmatizaci. Když se totiž s tou nemocí naučíte fungovat, tak máme co nabídnout – dát nahlédnou do života, který je více o emocích, o duševním zdraví i schopnosti empatie.
Podpora zaměstnavatele a lékaře je důležitá
IKEA je vaše první pracovní místo po nemoci?
Ne, pracoval jsem v Bohnicích a v neziskové organizaci Focus jako peer konzultant (v oblasti duševního zdraví lze slovem peer označit osoby se zkušeností se zotavením z duševního onemocnění, které používají tuto zkušenost k podpoře dalších klientů – pozn. red.). Z Bohnic jsem odešel sám, nevyhovovaly mi tam úplně pracovní podmínky, chyběla tam i obyčejná konzultovna nebo soukromí. Ve Focusu se mi líbilo, bohužel se se mnou rozloučili po zkušební době s tím, že si klienty pouštím příliš k tělu a že jsem spíš jejich kamarád než peer konzultant.
Hodně mě to mrzelo, ale na druhou stranu jsem změnil pohled i sám na sebe. Po konzultaci s psychiatričkou jsem si uvědomil, že ta nespokojenost byla oboustranná, prostě jsem se opravdu nedokázal držet v úloze peer konzultanta, snažil jsem se klientům hledat pracovní místo, pomáhat jim vyplňovat papíry pro sociálku, a to nebyla moje práce, já prostě nedokážu držet odstup. Ale mám dodnes dobrý pocit, že se mi jedné dívce podařilo sehnat pracovní uplatnění v neziskové organizaci Tamtamy. Mělo to smysl a nemůžu říct, že všechno bylo špatně.
Pracujete v IKEA na zkrácený úvazek, rozhodl jste se tak sám?
Přiznám se, že jsem na svou lékařku zpočátku hodně tlačil, že chci pracovat na plný úvazek, že to dám. Paní doktorka mi sice důvěřovala, ale pořád mi říkala: Stando, nesedejte si zbytečně na rozpálená kamna. Přesto jsem to zkusil. V Lidlu. Denně jsem tam naběhal deset patnáct kilometrů a nějakou dobu jsem to vydržel, ale pak se rychle přiblížil pocit vyhoření. Nedařilo se mi vypnout. Pořád jsem měl práci v hlavě, a to není dobrý stav ani pro zdravého člověka, protože si neodpočinete. Zatímco nyní odcházím z práce a vše pouštím z hlavy. Naučil jsem se to. Díky IKEA. A přiznám se, že tady mám poloviční úvazek, ale mám ještě jednu malou brigádu na pár hodin v měsíci – v pekárně. Peču pečivo. Baví mě to. Už vím, že potřebuji ten pracovní život pestřejší. Ale kdybych si mohl vybrat, navýšil bych si raději úvazek v IKEA a dal bych si právě bistro v kombinaci s oddělením nábytku. Ale určitě vím, že na plný úvazek už pracovat nebudu. A také už nikdy nebudu pracovat na vedoucí pozici a nikdy už nebudu dělat noční směny. To vím a doktorka mě na to připravila.
Co vás baví mimo práci?
Největší zálibou je košíkářství. Naučili mě to v Kosmonosech. Paní terapeutka Ivana Burianová tam dělá pro pacienty úžasné věci. Naučila mě to. Už jsem docela dobrý, ale vše neumím. Proto se mi třeba líbí sociální firma Košára v pražské Libni, kde je sídlo dílny. Pacienti pletou košíky v Rybné ulici na Starém Městě. Tam může přijít kdokoliv z ulice a ledacos se může naučit. Je to skvělá sociální rehabilitace. A druhý koníček je otužování. Jedinou podmínkou je, že se ve vodě musím hýbat, ale jakmile se rozhýbu, tak vydržím i ve vodě, která má dva tři stupně, klidně deset minut. Sice se mi ani díky otužování covid nevyhnul, ale měl jsem fakt lehký průběh.
Ve čtvrtek 2. června 2022 se v Praze v obchodních domech IKEA na Zličíně a na Černém Mostě koná Den otevřených dveří pro osoby se zdravotním znevýhodněním a postižením. Cílem akce je umožnit nahlédnout všem případným uchazečům o práci, jak se v IKEA pracuje, jak důležitá je pro IKEA diverzita, každý člověk. Na workshopu se návštěvníci seznámí s IKEA jako zaměstnavatelem a současnými kolegy, kteří se na místě podělí o své zkušenosti s prací v IKEA.
Fota: Archiv IKEA
