Skandální odhalení, i autistky sjíždějí seznamky. Internet nám dal výhodu, nemusíme naživo demonstrovat svou jinakost a trnout, jak to druzí vezmou, můžeme se znemožnit rovnou a v teple domova. Můj průzkum terénu se záhy mění v bádání na poli sociálních věd a antropologie. Skoro všichni dřou ve fitku, lezou po horách a cestují. Část hledá vrcholy ještě přímočařeji. Jsem přehlcená falší a dělá se mi zle a pokládám si otázku, jestli to tak těžce nese jen můj autistický mozek, nebo by to umořilo i neurotypika. Možná bych si měla nasadit sluneční brýle (doba je těžká a ty růžové jsou out), nasekat pár fotek a neřešit a nepřepínat.
Jenže já řeším pořád a taky se pořád přepínám. A baví mě přemýšlet, i když nic z toho mi na popularitě nepřidá. A jsem tvrdohlavá a přesvědčená o tom, že život je moc krátký na to, aby ho člověk žil s neautentickou maskou a většinu energie vydával na smiřování se s vlastním neštěstím z toho, že není sám sebou. I když vím, že bez masky sázím grimasy horší než Grinch. Však měl Grinch spoustu zajímavých vhledů a taky zelené chlupy, což je dost cool. Obojí!
Takže dál chodím po světě a jsem divná. Vlastně si myslím, že Friedrich (jako Nietzsche, ale buďme osobní) řešil podobné věci a snažil se z toho prokopat ven. Bůh je mrtev a stejně tak i Tinder. Nadvláda autorit, které nás dusí a děsí, musí skončit, abychom se mohli poprvé nadechnout jako novorozenci v našem skutečném, jedinečném životě, kde je každá další zkušenost úplně nová. Učíme se rozpouštět vnitřní fotrovství, abychom mohli zažít rozkoš a úžas z nového dne. V tu chvíli si říkám, jaký handicap že bych to vlastně měla mít, když je to v tolika věcech přednost. Ne vše neobvyklé je sociální neobratnost, někdy je to prostě jen autentično. Pokud je divné to, co se vymyká normě a konvencím, pak jsme všichni tak nějak divní v naší jedinečnosti. Jde jen o to, jestli to skrýváme, nebo ne. A jde o to, nakolik je to skrývání nutné a fajn.
Občas mi někdo říká, jak moc jsem odvážná. Ale to neznamená, že neznám strach nebo že nejsem smutná. Jen nechci za žádnou cenu ztratit sebe samu, protože bych s tím ztratila vše. Nebyl by nikdo, kdo by se radoval z radostí, úspěchů, sdílení. Byla by jen maska bezduše tažená světem, byla by těžká opona, za kterou by na prázdném jevišti čekalo srdce na vysvobození. Jenže to cizí scénáře nepřinesou. Jen další role pro pobavení diváků.
A nakonec i toho strachu je méně a méně. Čeho se vlastně bát? Většina strachů nestojí na pevném základě, jsou to neurčité obavy, za kterými nic není. Když si posvítíš do tmy, málokdy je tam bubák. Když si posvítíš do tmy, nezakopneš. A když si posvítíš na seznamku, zjistíš, že štěstí nejspíš čeká úplně jinde 🙂
Foto: Pixabay
