Převracím v paměti některé historické okamžiky a přemýšlím o tom, proč řada diktátorů v minulosti skončila tragicky. Přitom se mi zdá, jako by zaslouženě tragickým příběhem každého diktátora bylo to, že žije v bludech. Na tom není nic pozoruhodného. Pozoruhodné je, jak k tomu dochází. V touze po ničím neomezené moci autokratický diktátor totiž postupně omezuje nenáviděnou svobodu volby ve všech směrech. Klíčovým směrem pro diktátora jsou pochopitelně svobodná média. Ať už tedy autoritář média skoupí, nebo zakáže ty jemu nepohodlné, vytvoří si tím informační síť bludů, která sice plně reflektuje veškerá autokratova přání, nicméně neodráží různorodou i rozporuplnou skutečnost. Postupně s tím, jak si diktátor vytváří masmediální svět sám pro sebe, dostává vždy pouze omezenou pozitivní informační zpětnou vazbu. A tak s každou další tleskající zprávou, která poctivě reflektuje pouze jeho přání, získává pocit všemocnosti, všemohoucnosti a všeovladatelnosti.
Jenže skutečná realita, to nejsou potěmkinovské zprávy o skvělé přítomnosti ani zářné budoucnosti. Skutečnost je mnohem nepoddajnější a mocnější než blud. Autokrat díky ovládání médií postupně přestává mít kontakt se skutečností. Právě kontakt se skutečností, to je to podstatné pro přežití. V důsledku falešně lichotivých zpráv nakonec diktátor dostává do vědomí zcela pokřivený obraz skutečnosti, dělá tragikomická rozhodnutí, kvůli nimž nezřídka ztrácí půdu pod nohama. To je mu však až do konce jedno, protože jenom on ví, že půda bez něj neexistuje, neboť už ve svých představách prožívá přesvědčení, že jen on je tou půdou, která hýbe světem. Jen on je tím stvořitelem půdy a on rozhoduje o tom, jaká bude. Avšak ztratit kontakt s realitou, to je v lepším případě duševní onemocnění, v horším případě zkázonosná past.
A naopak, pokud někdo chce držet krok se skutečností, nezávislost médií spíše podporuje, ať se mu mediální zprávy líbí, nebo ne. V tom je obrovský rozdíl mezi svobodnou a nesvobodnou mediální tvorbou. Svobodná média vytvářejí poctivý a pravdivý obraz skutečnosti, která, přiznejme-si, nemusí být v souladu s našimi přáními. Proti tomu média nesvobodná vytvářejí zábavná a vzrušující divadelní představení ušitá na míru vkusu jediného člověka. Jednou to začíná fraškou, jindy to končí tragédií. Proč? Protože vždycky se najde dostatek osob, které nechtějí žít pouze v představách a přáních jednoho jediného diktátora. Vždycky se najde dost lidí, kteří si chtějí svobodně zvolit svou vlastní představu a žít ve svém vlastním světě.
Ono napětí mezi přáními, představami, touhami a skutečností mnoha lidí a různorodou, rozporuplnou a dost často neuspokojivou, smutnou, bolestivou či tragickou skutečností, to je hybnou silou dějin. Pokud je to napětí, jež vyvěrá z neustálých konfrontací i potkávání přání s přáními jiných, je to napětí kreativní. Pokud je to napětí, které vzniká konfrontací představ mnoha přání s jedním jediným přáním jednoho diktátora, je to napětí destruktivní. Člověk se zpravidla ve své přítomnosti ohlíží zpět do minulosti, recykluje své vzpomínky, konfrontuje je s přítomnou skutečností, aby si na základě svých představ a přání zodpovědně zvolil svou další cestu. Oproti tomu diktátor nemá co recyklovat, minulost totiž hází za hlavu proto, aby se co nejrychleji druhý den opět ocitl v oblažujícím snovém okamžiku, kdy se obraz skutečnosti potkává s jeho vlastním přáním. Dávejme si proto dobrý pozor na to, co si přejeme, mohlo by se to totiž uskutečnit!
Foto: Pixabay
