Jak se vyrovnáváme se zdravotním postižením? Je přirozené být naštvaný? Akceptují všichni svůj zdravotní stav nebo postižení? Na tyto a další otázky budeme hledat odpovědi v našem dalším článku, s přesahem do psychologie a speciální pedagogiky.
Chci se rozepsat o tom, co se s lidmi děje, když zjistí, že mají nějaký zdravotní problém, který bude trvat delší dobu, může se z něj vyvinout dlouhodobá nemoc nebo se transformuje až do samotného zdravotního postižení.
Získané postižení
Velmi často dostávám od okolí, které nezná moji zdravotní historii, otázku, jak jsem se se získaným zdravotním postižením vyrovnala. Já odpovídám, že když chcete dál žít i se svým postižením, nic jiného vám dříve či později nezbude. Získané postižení představuje proces adaptace na nově vzniklou situaci, kterou musíte nějakým způsobem vyřešit. Zároveň proces adaptace s progresivním (postupujícím) zdravotním postižením v podstatě stále trvá. Čím více se moje postižení bude prohlubovat, tím více budu muset hledat nové a nové cesty, jak dělat věci jiným způsobem. A to je právě to. Člověk s jakýmkoliv zdravotním postižením je primárně člověk, pouze dělá věci jinak.
Odborníci se shodují, že získané postižení je pro psychiku jedince daleko více zatěžující než postižení vrozené. Důvod je zřejmý: jako dítě s vrozeným postižením jste na něj odmalička zvyklí. Například špatně vidíte, chodíte, slyšíte, ale nemáte žádné srovnání s tím, že by to mělo být jinak. Vrozené postižení je náročné na psychomotorický vývoj dítěte. Získané postižení v pozdějším věku je naopak náročnější na psychické zpracování nově nastalé situace.
Vyrovnávání se se zdravotním postižením
Naše nejznámější psycholožka zabývající se i problematikou zdravotního postižení popisuje pět fází, kterými ve větší či menší míře prochází rodina s dítětem narozeným se zdravotním postižením. My volně převezmeme první tři fáze a našroubujeme je na oblast získaného zdravotního postižení.
*Marie Vágnerová (2004) Psychopatologie pro pomáhající profese
1 Fáze šoku a popření
Nikdo z nás si nepředstavuje, že by mohl být nemocný nebo mít nějaký závažný zdravotní problém. Je proto naprosto normální, že vás stanovení nové diagnózy překvapí. Reakce jsou různé, od apatie až po hněv. V této fázi si často nepřipouštíme, že by to mohlo být až tak „hrozné“. Někdo v této fázi nevstřebá informaci vůbec a vytěsní ji ze své mysli, bez vnějšího projevu v chování („Mě se to přece nemůže týkat“).
2 Fáze bezmocnosti
Informace o změněném zdravotním stavu s sebou přináší velkou míru nejistoty. Nevíme, co bude dál, jak budeme vše řešit, co pro nás nemoc bude představovat. Mnohdy nemáme žádné bližší informace o tom, co to vlastně znamená mít takovou nemoc nebo postižení. To vše v nás vyvolává nejrůznější úzkosti a negativní pocity. Je přirozené, že se necítíme dobře a máme obavy z budoucnosti. Každému trvá různě dlouho, než se z prvotního šoku trochu oklepe a najde síly přemýšlet, jak to bude fungovat dál. Mám za to, že velkou roli v této fázi hraje i vaše okolí a jeho postoj k nové situaci.
3 Fáze postupné adaptace a vyrovnávání se s problémem
V této fázi začínáme řešit, jak se k nastalé situaci postavíme. Jaké máme možnosti, kde budeme hledat pomoc. Je dobré si najít odbornou záštitu, jež nás procesem adaptace provede. Je to fáze vyhledávání informací, zkoušení nových věcí, jejich nácvik, hledání vhodných řešení a postupů. To, co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhému. Jde o nalezení vlastní strategie, jak nemoc či postižení překlenout a naučit se s ním žít. Tato fáze trvá každému různě dlouho. U progresivních onemocnění v podstatě nikdy nekončí.
4 Fáze smíření
V této fázi můžeme mluvit o přijetí vlastního zdravotního stavu. Máme reálnou představu o tom, co pro nás nově vzniklá diagnóza představuje. Jsme schopni s ní žít, adaptovali jsme se na nové podmínky a našli třeba i nový smysl života. Pro mnohé z nás je vstup nové diagnózy do života naprosto zásadní obrat, který s sebou přináší zcela nutné překopání dosavadních zvyklostí a způsobu života. Proto není divu, že ne všichni jsou schopni se do fáze úplného smíření se svým zdravotním postižením dostat. Pro dospělého člověka s určitým socio-ekonomickým postavením může být nemoc či postižení opravdovou ranou. Stačí jedna nebo dvě vteřiny a život nabere zcela jiný směr.
Poselství tohoto článku by proto mělo být následující: nevíte, v jaké fázi se nachází člověk, který zrovna stojí nebo sedí před vámi. Stačí jedna malá neohleduplnost, jež dokáže v jeho psychice nadělat značnou „paseku“. Buďte taktní, ohleduplní a nápomocní. Vždy se nejprve zeptejte, zda vůbec pomoc potřebuje, nevnucujte mu ji. Od vašich blízkých se získanou diagnózou se neodvracejte, snažte se je naopak povzbudit. To, do jaké míry chce člověk o svých problémech mluvit, nechte na něm.
Neptejte se cizích lidí na ulici, proč špatně vidí, chodí nebo proč se tak hloupě motají, i když jim pomáháte do schodů nebo při nástupu do tramvaje. Podobné otázky nejsou vhodné a pro člověka s postižením mohou být zcela intimní. Ptá se někdo vás, proč jste si zrovna dneska vzali na sebe černý kabát? Ptáte se běžně lidí na ulici, jestli ráno stihli s partnerem ranní sex? Otázky na zdravotní stav mohou být pro někoho velice zraňující, ale především jde o intimní záležitost a není vhodné je otevírat jen tak na ulici.
Přejeme vám, abyste se v co největší míře dostali až do poslední výše zmiňované fáze a vaše postižení vás otravovalo co nejméně!
Foto: Pixabay
