Minulý týden se mi stala nemilá příhoda. Byl jsem v zaměstnání pokárán. Zajímavé na tom bylo, že jsem dostal vynadáno vlastně za to, že se nic nestalo. Ale mohlo se stát! Vysvětlím. Pohyboval jsem se po staveništi, kde se bagrovalo. Potřeboval jsem projít kolem bagru, ale v cestě stály dva kontejnery. A tak stojím u jejich rohu, pozoruji a přemýšlím kudy kam. Najednou rypadlo bagru udeří do kontejneru, který se nečekaně pohne směrem ke mně. Leknu se a udělám rychle krok zpět. V jedné ruce jsem však nesl dvacetilitrový kýbl s vodou, a tak jsem ztratil balanc. Vtom si mě všiml bagrista a já si začal připadat jako malý medvídek v epizodě pohádky Potkali se u Kolína: „Co se tu motáš jako slepice? Nevidíš, že je tu závod?“ volá větší medvídek v závodním autě.
Ani by to nestálo za tohle psaní, ale napadla mě zajímavá myšlenka. Událost se probírala na poradě, na které jsem nebyl. Takže všechny kolegyně a kolegové mají o ní patrně jinou představu. V paměti ostatních zúčastněných zůstávám jako osoba s potenciálně přelámanýma či rozdrcenýma nohama od ocelového kontejneru. Co na tom, že jsem to tak dramaticky ani nevnímal? Vtip je v naší kolektivní paměti. Moje představa minulosti je teď jiná než minulost v hlavách ostatních. Takže jak to vlastně bylo „ve skutečnosti“? Museli bychom o naší skutečnosti komunikovat. Tím by možná došlo ke sladění „skutečnosti“ u všech zúčastněných. Komunikace je vlastně prostředek, jak ve společnosti udržujeme soulad. Pravda je pravdou proto, že naši společnou skutečnost dělá kolektivně přijatelnou.
Dospěl jsem k domněnce, že naše skutečnost je vlastně jen sekvencí myriády smyslových vjemů, které procházejí naší hlavou. Minulost už není. Budoucnost ještě není. Jediné, co je – okamžitý vjem v naší hlavě, který se zapisuje do paměti. Existuje mnoho druhů pamětí – krátkodobá, vizuální, dlouhodobá, senzorická, genetická… Naší paměti si ceníme velmi vysoko. Ceníme si lidí s excelentní pamětí, kteří si dokážou rychle vybavit naučené texty, obrazy, zvuky a tak dále. Ceníme si lidí s vysokým vzděláním, protože prošli mnoha paměťovými zkouškami na školách. Kdybych chtěl ovládnout lidstvo, začal bych u paměti. Proto všichni diktátoři tak usilují o kontrolu informací, neboť touží ovládnout paměť – minulou i přítomnou, aby mohli jen podle své libido-vůle operovat s budoucností.
Paměť je pro nás opravdu důležitá, protože dělá svět takový, jaký se nám zdá. Člověk si dokonce vyrobil obsáhlou externí paměť – počínaje hliněnými destičkami až po gigantická datová centra počítačů. Naši externí dlouhodobou paměť si pečlivě chráníme, ale v dějinách jsou také okamžiky, kdy se ji snažíme přepisovat – kupříkladu při pálení „nesprávných“ knih. Člověk má i tu moc, že dokáže přepisovat paměť celé naší planety. Ano, i Země má svou paměť, uchovanou v různých geologických vrstvách, o čemž vyprávějí archeologové či geologové. Člověk dokonce přepisuje paměť planety ve vysokých vrstvách atmosféry vypouštěním různých exhalací. Díváme-li se teleskopem do vesmíru, promlouvá k nám vlastně kosmická paměť. Existují však také věci a události, na které raději zapomínáme, většinou ty bolestné. Příroda to zařídila moudře: kdybychom si pamatovali vše, byl by pro nás svět nesnesitelný. Pamatovali bychom si všechny bolesti, křivdy, utrpení… Naštěstí to tak není. A tak se můžeme spoléhat na dlouhodobou interní (genetickou) i externí paměť, ale musíme se stále učit. Například jak se bezpečně vyhnout ocelovým kontejnerům na staveništi.
Foto: Pixabay