Prašivá: Beskydský vrchol, kde „roskaři“ vždy pookřejí

Beskydský vrch Prašivá leží ve výšce 843 metrů nad mořem. Zdejší chata stojí zhruba o 140 výškových metrů níže. Roska Ostrava (Roska je pacientská organizace, která sdružuje osoby trpící roztroušenou sklerózou i jejich blízké, pozn. red.) zde pořádá už své pravidelné jarní výšlapy. Jejich účastníci, jak jsem zjistil i letos, se právě na Prašivé dostávají po zimě do jarní formy a dobré nálady.

A proč si roskaři vybrali pro své tradiční výstupy právě tuto horu? Je dostupná pro všechny. Kdo může, vyšlape až nahoru po svých. Komu už nohy neslouží a je odkázán na vozík, vyjede nahoru po asfaltce. A komu síly nestačí, toho vyvezou nahoru ochotní provozovatelé chaty svým autem.

O tom, že bych si tento výšlap nechal ujít, jsem ani chvilku neuvažoval. Poté, co jsem navštívil s bolavými koleny pár dní před akcí ortopeda a ten mi nejen vytáhl z levého kolena dvě deci „jantarové tekutiny“ a doporučil klid, ledování a chůzi s berlemi, jsem na chvíli zmalomyslněl. Ale nakonec jsem se na Prašivou dostal, i když jsem udělal druhou květnovou středu odhadem jen pár desítek kroků. 

Do Vyšních Lhot jsem dojel autobusem a na vršek mě vyvezla autem usměvavá chatařka. Trochu se závistí jsem pozoroval pěší kolegy, které jsme cestou míjeli. Na Prašivou jsme dorazili díky odvozu už kolem půl desáté. A tak jsem měl dost času a mohl jsem si aspoň popovídat s 86letým Zdeňkem Jihlavcem, který s Roskou na Prašivou jezdí pravidelně. Sám sice roztroušenou sklerózu nemá, ale měla ji jeho žena. Na akce Rosky však Zdeněk jezdí i po jejím skonu. 

Kvůli tomu, že jsem se musel nechat nahoru vyvézt, jsem měl pocit, že na čepovaný Radegast jako odměnu za vynaložené úsilí nemám nárok. Proto jsem si objednal preso a vyčkával první pěší turisty, kteří trasu zdolali překvapivě rychle. 

Sluníčko přes dřívější předpovědi meteorologů sice svítilo, ale na zatravněném vrcholu se proháněl docela studený větřík. Zpočátku se mi zdálo, že letošní ročník výšlapu je nějaký mdlý. Ale netrvalo dlouho a bylo jasné, že i ten letošní výšlap nakonec bude vydařený. Z útrob chaty vycházeli známí a kamarádi, někteří se občerstvili Birellem, další různými druhy kávy či čajem a někteří už zmíněným Radegastem. A jak se blížilo poledne, účastníci výšlapu vytvářeli skupinky a probírali vše možné. Zážitky z předchozích měsíců, někdy i různé strasti, ale častěji radosti.

Odolávám svodům kuchyně

Snažil jsem se využít situace a vyrazil jsem načerpat informace pro reportáž. Jako první jsem si vybral „staré známé“ Martinu Galischkovou a Jirku Tisovského, který právě dojídal polévku. Usmál se na mě, pak však naoko odmítavě pronesl: „Marti pozor, tváří se jako kamarád, ale zase se bude na něco ptát, aby to pak mohl napsat do článku. Já už ho znám.“

Ale Martina mě vzala na milost a nabídla se, že když tak pajdám, že by mi donesla z chaty nějakou polívku či nápoj. „Nezasloužím si,“ říkám sebekriticky a snažím se ze sympatického páru vymámit pár slov do reportáže. 

„Je trochu chladněji, Jirka se zahřál polívkou. Já ještě zvažuju, jestli si dám halušky, nebo jinou dobrotu,“ dodává Martina a odchází do chaty s kamarádkou.

Když se vrací, nese v ruce misku s polévkou, ze které se kouří. „Nechtěl jsi, ale vzala jsem ti ji, ať se zahřeješ,“ říká Martina. Když natáhnu ruku po misce, trochu ucukne a přiznává, že mě chtěla napálit a polévku nese pro svou kamarádku. Sám se musím usmát, jak šikovně mě Martina „napálila“. A hned mě napadne, že jsem ji snad v životě neviděl zamračenou. Je to nakažlivé a přiznávám se jí, že mě „nakazila“ dobrou náladou. 

Chleba se škvarkama

Ta se projevuje okamžitě, dostal jsem chuť na jídlo, takže se belhám těch pár kroků do chaty. Hned za vchodovými dveřmi uvnitř chaty stojí vycpaný medvěd, který je symbolem zdejšího místa. Malý psík jednoho z účastníků výšlapu je přesvědčen, že s ním musí svést souboj, a vytrvale na něj štěká a doráží. Ale já to nevnímám, protože v nabídce mají chleba se škvarkama. Na rozdíl od halušek je to pochoutka, která mě dostává na úroveň Pavlovových psů. Slin v mé ústní dutině přibývá raketovou rychlostí a rychle si objednávám i pivo.

Když si nesu talíř a půllitr, vidím místo u stolu, kde sedí má ošetřující lékařka Olga Zapletalová. Jako vždy je pozorná a milá. „Pomůžu vám s tím, když vás zlobí ta kolena. Co sis dal dobrého?“ ptá se lékařka. To, že mi chvilku vyká a pak hned tyká, mě vždycky udělá radost. Škvarky mi navíc pochválí jako dobrý výběr a když naoko a sebekriticky tvrdím, že to nebude asi ideální na cholesterol a všechny ty tuky, co mi pak zjistí při odběrech krve, lékařka s nadhledem pronese. „Nesmíte ty doktory brát zase tak vážně.“

Ani letos nechyběl kvíz

A protože většina účastníků výšlapu už má po obědě, usedáme na dlouhé lavice, které jsou postaveny do kruhu. To je znamení, že se blíží kvíz. Ten i letos připravila už zmíněná Olga Zapletalová. Některé otázky jsou lehké, jiné záludnější. Ještě složitější to má Iva Piskalová z ostravské FN, která sleduje, kdo řekl správnou odpověď jako první. 

„Já jsem říkal, že to je áčko, hlásí Standa Novák. „No jo, ale my jsme se domluvili, že odpovídáme podle odpovědí jedna, dvě nebo tři,“ zazní protiodpověď. Do kvízu se moc nezapojuji, protože mi to po škvarkách a pivu vůbec nemyslí. Takže prošvihnu i to, kdo měl vlastně nejvíc správných odpovědí. 

Je to jedno, drobné upomínkové předměty po ukončení kvízu totiž dostávají všichni účastníci výšlapu na Prašivou od zástupců Sanatorií Klimkovice. Rozdávají je Ivana Janíková, obchodní zástupce Sanatorií Klimkovice, a obchodní ředitel Lukáš Dostál. 

„Jsme na výšlapu poprvé. S RS centrem a Fakultní nemocnici v Ostravě spolupracujeme dlouhodobě. A právě v našich sanatoriích se kromě pohybových problémů léčí i pacienti s neurologickými nemocemi a mezi nimi je i hodně osob s roztroušenou sklerózou,“ říká mi Ivana Janíková.

První účastníci výstupu se vydávají na zpáteční cestu do Vyšních Lhot. Abych měl potvrzeno, že výšlap Rosky na Prašivou je výborná akce i od odborníka na léčbu roztroušené sklerózy, rychle ještě odchytnu lékaře Pavla Hradílka. 

„Výšlapů na Prašivou, které pořádá ostravská Roska, se s paní doktorkou Zapletalovou účastníme každoročně. Je to tradice, kterou si nechceme nechat ujít. Dá se říct, že to je trochu sportování, ale hlavně jde o to, abychom se setkali a popovídali si v netradičním prostředí. A to je pro zachování dobré mysli a zdravého ducha hodně důležité. A určitě i samotný výstup je pro lidi s roztroušenou sklerózou důležitý. Trochu potrápí své tělo, ale i když je bude v dalších dnech něco bolet nebo budou unavení, tak říkám, že to je taková zdravá únava,“ dodává lékař Pavel Hradílek.

Naše skupinka, která se i dolů nechává svézt autem, má ještě čas. Předsedkyně Rosky Ostrava Naďa Nováková nahoru šlapala, ale dolů pojedeme spolu. „Tak nakonec se to vydařilo. Prašivá je podle mě ideální místo. Je tu hodně volného prostoru, pěkné rozhledy, je tady i hodně laviček a máme výbornou spolupráci s chataři. A i kdyby pršelo, tak je dost místa uvnitř, takže by se také nic nestalo,“ říká žena, které roztroušenou sklerózu diagnostikovali už v roce 1997. A protože oba patříme do týmu zapsaného spolku Revenium, nezapomene nás před usednutím do auta Nadin manžel Standa i vyfotit.

Naďa Nováková je předsedkyní Rosky Ostrava od roku 2003, pro pacienty se zmíněným onemocněním organizuje zájezdy, rekondice, semináře a stále vymýšlí nové a nové aktivity. V roce 2017 obdržela za dlouholetou práci ve prospěch osob s roztroušenou sklerózou i Cenu Olgy Havlové.

Foto: Břetislav Lapisz & Stanislav Novák