Svoboda je velké téma. Pro mnoho lidí je svoboda klíčová hodnota. Celá řada základních právních státních dokumentů má tuto hodnotu jako součást ústavního řádu. V České republice je to Základní listina práv a svobod. Hned první článek zakotvuje, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech. Následující druhý článek ve třetím odstavci stanoví klíčovou větou základní vymezení svobody: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dlužno dodat, že dnešnímu právnímu stavu předcházely v minulosti obsáhlé filozofické disputace, které například ve Francii vyústily v revoluční vřavy ke konci 18. století završené velkým heslem Liberté (svoboda), égalité (rovnost), fraternité (partnerství). Ve Francii ani tehdy při zrodu Spojených států amerických se nové myšlenky neobešly bez krveprolévání. Docházelo k ustavování nového zákonného pořádku, kdy staré elity (šlechta) odmítaly nový řád připustit, zatímco nové elity ještě s novým řádem nenastoupily.
Nemáte občas také pocit, že se s rozvojem informačních a komunikačních technologií třesou základy našeho hodnotového řádu? Zřejmě to však není jen technologický rozvoj, ale také další společenské aspekty, které jakoby lomcují s našimi základními hodnotami: prudké šíření falešných zpráv (včetně falešných obrázků), dezinterpretace faktů, pandemie, válka za humny, klimatické změny… Často si povšimnu, že zástupy proroků pravdy se zaštiťují právě hodnotami svobody. S velkým překvapením pozoruji, jak kreativní vykladači ve jménu svobody hlasitými výkřiky burcují k ochraně svobody – tu uprostřed celosvětové pandemie, tu uprostřed války, jindy obviňují tu zlou Evropskou unii, vládu, korporace, kapitalismus, Billa Gatese či miliardáře George Sorose. Zkrátka, vždycky se najde nějaký další strašidlák, který se nám údajně snaží ukrást svobodu a práva. Nestojí za to si trochu rozvzpomenout, co to ta svoboda znamená, jaké jsou její podmínky nebo jak rozpoznat bubáky, kteří se snaží ve jménu svobody svobodu v důsledku zneškodnit?
Vrátím se narychlo k prvnímu odstavci. Česká Základní listina práv a svobod je uvedena konstatováním, že lidé JSOU svobodní a rovní. Není to tedy formulováno jako mravní přikázání – že to tak má být. To, co díky osvícenství a revolucím na konci 18. století vzniklo jako konstatování stavu (lidé jsou svobodní), bývalo předtím vnímáno pouze jako něco, co býti má – tudíž jako požadavek. Takový požadavek se reprodukuje a probouzí k novému životu častokrát i dnes. Proč, když je svoboda konstatována jako holá skutečnost? Možná proto, že často cítíme, že svobody nemáme dostatek. Dá se pozorovat spor mezi tím, jaký je stav psaný a jaký je stav fakticky daný. Můžeme pozorovat, že se nezřídka poměrně vyhroceně přeme o to, co se ještě smí psát, říkat či sdílet, a naopak, co se říkat nemá či nesmí. Urputně se řeší, kam vlastně ta svoboda sahá, respektive kam má sahat – v současnosti hojně v případě sdílení jakýchkoliv myšlenek. Zkusím to v poslední fantazii shrnout. Rozliším však jednoznačně, jaká svoboda JE (ve skutečnosti) versus jaká MÁ BÝT (v požadavku).
Za prvé: neomezená svoboda neexistuje. V ústavě svobodu omezuje zákon: smíme činit to, co zákon nezakazuje, zatímco nemusíme (tj. nesmíme být nuceni) činit to, co zákon nenařizuje. A jak by to mělo být? V této souvislosti bych se zkusil zamyslet, do jaké míry jsme omezení zákony, vyhláškami a celou řadou různých podzákonných metodik za účelem revize toho, zda různá podzákonná opatření nejsou v rozporu se Základní listinou práv a svobod. Možná bychom zjistili, že jsme omezení proti svobodě více, než je třeba pro samotnou ochranu svobody. Za druhé: svoboda existuje jakožto volba. Každý z nás má skutečnou a ničím nezničitelnou možnost volby. Každý z nás může bez omezení volit, na co bude myslet, co bude říkat nebo co bude sdílet. Troufnu si sdělit, že tato svoboda jakožto volba je člověku vrozena díky přirozené schopnosti osvojeného jazyka. Máme tudíž možnost volby myslet i nemyslet, pokud jsme se již jednou naučili uvažovat v pojmech. Jak by to mělo být? Každá volba s sebou přirozeně nese důsledek (zpětnou vazbu), takže každý by měl mít za svou volbu zodpovědnost, která však v listině základních práv a svobod chybí, ale měla by být zakotvena. Není např. možné, aby člověk nalil do ohně benzin z kanystru, aniž by mu kanystr nehrozil výbuchem. Za třetí: svoboda volby je volbou z určitého (omezeného) rozsahu. Jinými slovy, svoboda není volností myslet či konat, co chci, ale myslet, sdílet či konat jen to, co můžu. Nelze totiž volit neexistující možnost. Nikdo nemá nekonečný výběr z možností. Někdo má možností k volbě více, jiný méně. Jak by to mělo být? Když už z nějakých možností volíme, zvolme si možnost, která nám rozšíří pole o další nové možnosti. Nevolme možnost, která nám v důsledku pole možností zúží. Jiným slovy, možnosti bychom měli rozrůzňovat. Hezky patrné je to u zdravotních omezení: lepší není volba, kvůli níž přijdeme o nohu, protože máme přece ještě jednu, ale ta, která nám pohyb naopak usnadní. Shrnutí: (1) svoboda je omezena, bavme se o tom, nakolik a proč; (2) svoboda je svobodou volby, kterou nelze nikomu upřít, ale bavme se o povinnosti nést důsledky volby, protože důsledkům se nelze vyhnout; (3) nelze činit vše, co chceme, ale pouze to, co můžeme, a tak usilujme o to, abychom mohli více, nikoliv méně.
Foto: Pixabay
