Zoologická zahrada Ostrava byla založena v roce 1951. V současné době chová na zhruba sto hektarech více než šest a půl tisíc zvířat. V minulých dvaceti letech prošel areál zoo výraznou proměnou. Postupně vznikaly nové pavilony, velké přírodní výběhy nebo průchozí expozice. Součástí zoo je také Botanický park s šesti kilometry naučných stezek, které návštěvníky provedou unikátním botanickým prostředím s nespočtem vzácných rostlin.
Historie vzniku ostravské zoologické zahrady je úzce spjata s aktivitami horníků dolů Zárubek a Alexander při budování tak zvaného Hornického sadu v Ostravě-Kunčičkách. „Sad začal vznikat v roce 1948 na šestihektarovém pozemku poblíž dolu Alexander. Formou brigádnické činnosti se na tom podílela i ostravská veřejnost včetně školní mládeže. Vzniklý přírodní park sloužil k rekreaci. Jeho součástí bylo například přírodní jeviště, taneční parket, dětské brouzdaliště i pískoviště. V areálu dokonce byly i dva tenisové kurty, hřiště na volejbal a basketbal. Na podnět Bohumila Vítka bylo v roce 1949 rozhodnuto zřídit ve vznikajícím parku i tzv. zoo – zahradu. K prvním jejím chovancům patřil jeden srnec, dvě srny a pět bažantů. K nim brzy přibyli i pávi a po dokončení voliéry další ptáci.
Oficiálním datem vzniku Zoo Ostrava se stal 26. říjen 1951, kdy byla schválena její první zřizovací listina. V roce 1952 pracovalo v zoo šest zaměstnanců. V roce 1953 byl Bohumil Vítek pověřen řízením nově vzniklé zoo. V době svého vzniku se potýkala s těžkými problémy poválečného období, mimo jiné s katastrofálním nedostatkem stavebního materiálu. Často pocházel z demolic, zoo se proto obracela k podnikům ostravského kraje s prosbou o pomoc. Obdobné problémy jako s výstavbou řešila kunčická zoo i při chovu zvířat, především při zajišťování krmiv. V zachovaných písemnostech se uvádí, že opakovaně chyběla krmiva jako slunečnice, proso, ptačí zob a další. Nedostatečné byly i možnosti jejich kvalitního uskladnění. Uvádí se, že v roce 1955 to byla pouze malá lednička na uskladnění masa, jehož měsíční spotřeba v té době činila šest set kilogramů. Sestavit úplný seznam zvířat chovaných v Kunčičkách je dnes bohužel nemožné. Většina písemností totiž shořela při požáru v prosinci 1961.
Také se získáváním zvířat měla kunčická zoo problémy. Vzhledem k malým odchovům a nízkému a nepravidelnému přídělu deviz existovala jen minimální možnost dovozu zvířat ze zahraničí. Ne příliš často byla získávána zvířata z dalších českých a slovenských zoologických zahrad, které se potýkaly se stejnými problémy. V prvních letech se tak dostala do kunčické zoo řada zvířat z cirkusů (například v roce 1953 lev Hedero a lvice Luci). Největším a nejčastějším dodavatelem byla Zoo Praha, od níž ostravská zoo získala například medvědy hnědé, mangabeje, levharty, zebru Böhmovu nebo paviány pláštíkové.
Nejcennějším zvířetem kunčické zoo byl samec slona indického Pepík, kterého zoo získala v roce 1956 ze Zoo Praha. Do Československa byl dovezen jako osmiměsíční slůně darem od vietnamské vlády. Slon, který zažil jak provizorní dřevěnou ubikaci v Kunčičkách, tak i nový pavilon slonů z roku 1962 ve Slezské Ostravě, uhynul v roce 1964 následkem pádu do příkopu.
V roce 1960 se zoo přestěhovala na Slezskou
Již při založení zoologické zahrady v Kunčičkách se hledala vhodnější lokalita pro výstavbu nové zoo. Pro výběr místa ve Slezské Ostravě hovořil například členitý terén, rozmanitý lesní porost nebo dostatek povrchové vody. S výstavbou nové zoologické zahrady se začalo v roce 1956. V únoru roku 1960 se zvířata stěhovala z Kunčiček. Zoologická zahrada byla pro veřejnost otevřena 1. května 1960.
V 60. letech minulého století se kolekce zvěře rozrostla o některé výrazné druhy. V zoo přibyli medvědi lední, sajgy tatarské, aligátoři severoameričtí, plameňáci nebo šimpanzi. Transportem desetiletí byl dovoz slona afrického Petra z pražské zoo v roce 1965. Z konce šedesátých let pocházejí transporty dalších velkých zvířat, jež se nesmazatelně zapsala do historie ostravské zoo. V roce 1967 byla dovezena samice slona indického Soňa, jež v Ostravě žila až do roku 1991. O dva měsíce později pak sedmiletá samice hrocha obojživelného Róza. V červenci 1968 byl na hraničním přechodu Rozvadov převzat od pracovníků Zoo Köln roční sameček hrocha obojživelného Honza, který žil v Ostravě dlouhých padesát let. Uhynul na konci roku 2018.
Za zlomovou událost v historii ostravské zoo lze považovat výstavbu a otevření nového a moderního pavilonu slonů v roce 2004. Rok nato byla ostravská zoo přijata do Světové asociace zoologických zahrad a akvárií (WAZA), o rok později byla Evropskou asociací zoologických zahrad a akvárií pověřena vedením Evropské plemenné knihy pro hrochy obojživelné.
V roce 2007 byl v areálu zoo otevřen Botanický park tvořený třemi stezkami v celkové délce téměř šest kilometrů a vystavěly se i nové pěstební skleníky v zázemí. Ostravská zoo se tak začíná profilovat nejen jako zoologická zahrada, ale i jako botanický park.
Vrcholem rozvoje první dekády nového milénia bylo dokončení a otevření nového expozičně-chovatelského komplexu pro medvědy ušaté a hulmany posvátné, nazvaného Čitván, a rozšířené expozice s domácími zvířaty Na statku (roku 2010).
V roce 2011 byly otevřeny dva pavilony, které prošly výraznou rekonstrukcí – Tanganika pro hrochy obojživelné, krokodýly štítnaté a ryby z jezera Tanganika a největší akvaterarijní expozice v zoo s názvem Papua se zástupci papuánských plazů, ryb a paryb.
V uplynulém roce navštívilo ostravskou zoo bezmála 607 tisíc návštěvníků.
Zdroj: webové stránky Zoo Ostrava
Vzpomínky na návštěvy zoo
S rodiči jsem ostravskou zoo navštívil počátkem 70. let minulého století. Nevím, jestli to bylo už při první návštěvě, ale i s odstupem si pamatuju, že mě fascinovali plameňáci, kteří uměli stát na jedné noze. Druhá vzpomínka se týká mého dědy, který měl rád legraci, ale občas nedomyslel následky. Podařilo se mu natáhnout ruku k šimpanzovi nebo orangutanovi, opice však mají v rukou velkou sílu a vzpomínka na dědu, kterého opice „tahala k sobě do klece“, mi v hlavě zůstala dodnes. A jako pamětník si vzpomínám i na lední medvědy. Z těch šel respekt a zahrnoval jsem rodiče dotazy, jestli ty železné bodce v jejich výběhu opravdu těmto šelmám zabrání, aby se nemohly vyšplhat ven. Zoo jsem pak často navštěvoval i se svými potomky. I je zaujali plameňáci, společně jsme oplakali uhynulou samici (2006) ledního medvěda, která se jmenovala Vega. Možná ještě více nás o pět let později rozesmutnil úhyn sloního samečka, který se narodil jako první mládě v historii českých a slovenských zoologických zahrad. Už teď se těším, až budu moci chodit do zoo s vnoučaty. Ostravská zoo totiž určitě stojí za prohlídku. A možná se do ní vydám někdy ve všední den sám, abych se uklidnil při procházce botanickým parkem.
Foto: Monika Vlčková, Zoo Ostrava
Přečtěte si také:
