Renáta Zoubková, vrchní sestra intenzivní péče Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny (KARIM) Fakultní nemocnice Ostrava, získala v letošní celostátní anketě Sestra roku třetí místo v kategorii Přímá ošetřovatelská péče. V hlasování veřejnosti pak získala nejvíce hlasů a stala se Sestrou mého srdce.
Renátě Zoubkové se ošetřovatelství v intenzivní péči stalo celoživotní láskou a snad i osudem. Obor poznala z pozice sestry u lůžka, z pozice vrchní sestry, ale i z pozice pedagoga.
V medailonku, který byl připraven k nominaci pro prestižní soutěž, bylo uvedeno: „Je to žena energická, která svoji práci vykonává velmi zodpovědně s maximálním efektem pro pacienty, ale i pro personál. Svým pozitivním a inovativním přístupem a myšlením dokáže strhnout kohokoliv. Renáta Zoubková je nejen vysoce erudovaná sestra, ale i schopná a zodpovědná manažerka. Sestrám předává své znalosti a dovednosti a podporuje je v jejich dalším profesionálním růstu a vede je k neustálému zlepšování péče o pacienty na pracovištích intenzivní péče. Zasloužila se o vznik a realizaci projektu Acute Pain Servis (APS), který zajišťuje péči o pacienty s akutní bolestí v pooperačním období, stejně tak i vznik Nutriční ambulance. Velkým úspěchem v oblasti vzdělávání sester je vznik navazujícího magisterského vzdělávání v rámci intenzivní péče. Je také organizátorkou řady odborných konferenci, v rámci sesterské sekce připravuje například mezinárodní konferenci Colours of Sepsis.“
Náměstkyně pro ošetřovatelskou péči FNO Andrea Polanská v nominačním dopise zdůraznila, že Renáta Zoubková je vysoce erudovaná všeobecná sestra, svým postojem a láskou k profesi naplňuje nároky na odbornou, kulturní i etickou úroveň představitele této profese a nemalou měrou přispívá ke zvýšení prestiže ošetřovatelství. Renáta Zoubková poskytla ochotně rozhovor také magazínu Inspirante.
Někdo si své povolání vybere skoro už ve školce, další se k němu propracuje až lety. Jak tomu bylo u vás?
Je pravda, že v dětství jsem bývala nemocná, byla jsem i hospitalizovaná v nemocnici. Určitě to ve mně něco zanechalo, protože se mi líbilo, když sestřičky, které se o mě staraly, byly milé. Pak jsem se přihlásila na Střední zdravotnickou školu v Ostravě a to už jsem měla představu, co bych v budoucnu chtěla dělat. Po maturitě jsem nastoupila na ARO ve fifejdské nemocnici (v současnosti Městská nemocnice Ostrava, pozn. red.). Začátky byly docela těžké, ale práce se mi líbila a já jsem už věděla, že bych se chtěla věnovat intenzivní péči. Pak jsem pracovala i na koronární JIP (jednotka intenzivní péče, pozn. red.) ve vítkovické nemocnici, později jsem už zamířila do ostravské Fakultní nemocnice.
Do ostravské Fakultní nemocnice jste nastoupila v roce 2004. O devět let později jste se stala staniční a v roce 2015 pak vrchní sestrou ARO. V mezidobí jste však dokázala skloubit nejen studium na univerzitě, ale i svou práci a v neposlední řadě jste „pracovala“ na plný úvazek i doma, kdy jste s manželem vychovávali tři syny…
To, že jsem se pustila do studia, souvisí s mou povahou. Nerada dělám něco, čemu nerozumím. Takže v době, kdy jsem na ARO začínala, jsem si podala i přihlášku na medicínu. Na tu jsem nakonec nenastoupila, ale pořád jsem cítila, že si chci své vzdělání doplnit a prohloubit. Začala jsem studovat kombinovanou formou studia obor Ošetřovatelství na Univerzitě Palackého v Olomouci. To bylo během mé mateřské dovolené. Po absolvování školy jsem začala i učit. Na Lékařské fakultě Ostravské univerzity jsem také akreditovala dva obory. Jeden je zaměřen na intenzivní péči a druhým je navazující magisterské studium intenzivní péče. Tu totiž považuji za královnu zdravotnických oborů a považovala jsem za potřebné, aby absolventi tohoto oboru získali vzdělání na nejvyšší úrovni. Ale abych akreditaci mohla připravit a dokončit, neustále jsem si musela rozšiřovat i své vzdělání.
Z pohledu laika se musím zeptat, kde jste na to vše, tedy rodina, práce a navíc škola, brala čas a také energii?
Bylo to hodně náročné. Šla jsem do toho s vědomím, že určitě nechci jako matka v ničem šidit své tři kluky. Takže rodina byla na prvním místě a vše, co souviselo se studiem a školou, jsem dělala po nocích. S odstupem si i sama říkám, jak jsem to všechno mohla zvládnout… Postupem času, když jsem se stala vrchní sestrou, jsem se už naučila, že si práci nenosím domů. Když je třeba, zůstanu v práci déle a dořeším, co je třeba. Domů už pak přicházím s čistou hlavou.
Ještě se vrátím k vašemu působení na lékařské fakultě. Jsou dnešní studentky či studenti jiní než dříve?
Tady musím asi vysvětlit, že já jako pedagog přicházím do styku s lidmi, kteří už pracují, nastoupili na ARO a musí uplynout minimálně dva roky, aby mohli začít studovat. Tvrdila jsem to dříve a jsem o tom přesvědčena i dnes, že ARO se nedá dělat bez praxe. Takže učím dospělé lidi, kteří se sami rozhodli pro studium. A jak to u dálkového studia bývá, člověk, který se pro něj rozhodne, tomu obětuje čas, často i na úkor rodiny. Pokud by někdo neměl o studium zájem, na naši fakultu a náš obor by se nehlásil. Moc mě těší, že část sestřiček, které studium absolvují, se rozhodne pracovat u nás na ARO. Je poznat, že chtějí studium zužitkovat. A ještě více mě těší, že se jim to daří, posouvají obor dále jako konzultantky v různých specializacích. Musím přiznat, že když jsem začínala, přála jsem si, aby to tak probíhalo, a jsem ráda, že se mi to vyplnilo.
Hodně zmiňujete pojmy ARO, intenzivní medicína, KARIM. Můžete laikům vysvětlit, o jakých pracovištích se bavíme?
KARIM je zkratka pro Kliniku anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. Jednu její část tvoří lůžková část, další pak anestezie a „dospávák“ a třetí ambulantní část. Na lůžkové části se staráme o pacienty, které postihlo například multiorgánové selhání a potřebují orgánovou podporu, nebo například o pacienty, kteří jsou po transplantacích. Součástí je i traumatologické centrum, takže se u nás staráme také o pacienty, kteří utrpěli život ohrožující zranění při dopravních či jiných nehodách. Z toho, co jsem vyjmenovala, asi každý pochopí, že v mnoha případech jsou tito pacienti v ohrožení života. A tady musím zmínit, že jsem moc pyšná na naše sestřičky, říkám, že jsou nejlepší na celém světě. Jsem na ně hrdá a dělají mi obrovskou radost. Když se nám podaří „vrátit do života“ pacienta, u kterého byla původně prognóza hodně nejistá, je to obrovská radost a také impulz, který mi dodává novou energii.
Je na vás vidět, že se udržujete ve výborné fyzické kondici. Prozradíte, jaké jsou vaše oblíbené sportovní aktivity?
Mám moc ráda sporty, u kterých se takzvaně vydýchám. Když můžu, tak se jdu proběhnout. Někdy si dám pět, jindy třeba i deset kilometrů. Občas vyrazím na Lysou horu, zajedu k hotelu Bezruč v Malenovicích a za hodinu jsem na vrcholu. A úplně cítím, jak se uklidním. To platí i pro kolo, také je to aktivita, kdy si člověk dá do těla a psychicky si odpočine. Mám ráda i kolektivní sporty, některé mi ale nejdou, jak bych si přála. Na druhé straně mám kolem sebe ráda lidi, s nimiž je mi dobře. A když odpočívám i po fyzické stránce, tak se třeba při letní dovolené ráda začtu do odborného časopisu, abych ve svém oboru držela krok. Manžel Petr se sice občas „čertí“, že nedám hlavě volno ani na dovolené, ale odpovídám mu, že mě to baví.
Foto: Renáta Zoubková/archiv, Fakultní nemocnice Ostrava
