Alchymie jezdících schodů #perplexveměstě

Máloco je tak bariérový jako jezdící schody. Horší jsou snad už jen mokrý a přecpaný jezdící schody.

Popojedem. Zatímco zdravému člověku nabízejí eskalátory určitej komfort, já jsem na nich perplex.

Předně jsou to pořád jenom schody, nadto divně plechový a zubatý. Všechno se na nich pohybuje. Ujíždějí mi pod nohama, na starších je patrnej tah a vibrace motoru. Madlo, kterého se mám držet, jede taky. Často v jiném rytmu než spodek, což je buď schválnost, nebo nesmírně rafinovanej způsob, jak procvičovat obě hemisféry.

Vůbec nechápu, jak se na nich mám zapíchnout a úhledně stát, když jsem každou chvíli o kus jinde. Nestíhám se na ty proměny adaptovat, navíc sakra vnímám, že se řítím kamsi do prostoru, i když vcelku kontrolovaně. Bejt to na mně, celou cestu bych řvala hrůzou. Ale nejspíš bych si pomohla jen krátkodobě, i když v Bohnicích eskalátory nemaj.

Největší psycho je, že i na pohyblivých schodech máte potřebu pohybovat se taky. Těžko se to vysvětluje, ale obrna mi do života vnesla i to, že si všechno, co se děje do určité vzdálenosti kolem mě, beru neskonale osobně. Já teda vím, kdo jsem já a kdo vy a že většinou nejsme jedno tělo a jedna duše, ale tak si to představte. Uděláte rychlý pohyb, zvednete ruku, nohu nebo pohnete báglem, a moje tělo z toho vyvodí důsledky. Začnu se nějak hýbat s vámi, povolím rameno, trhnu sebou, zamrznu, vyplavím adrenalin nebo si nakročím, i když vůbec nechci. Akvabela hadr.

Proto se většinou držím jak klíště a koukám nepřirozeně dopředu, jen tak mimoděk neregistruju nic navíc. Taky si udržuju normovaný rozestupy, hlavně před sebou a kolem sebe. Jenže civilizace to nechápe. Lidi si strašně rádi stoupaj na jakejkoliv volnej schod, když to znamená, že si polepší o šedesát centimetrů. Blbý je, že když se budete při výstupu courat nebo na schodu dělat kraviny, já na to nezvládnu reagovat. Neumím se na půl vteřiny zastavit a počkat, když zároveň vím, že musím vystoupit a jít. Jsem v tu chvíli jak buldozer, ač notně vyděšenej. Jdu, mám svou misi.

Takže vás buď zalehnu, nebo se o vás přerazím. A u malých dětí, zvířecích miláčků a zavazadel to platí dvojnásob. Roztomilost ani praktičnost roli nehraje. Překážíš, zaplatíš. Je fuk, jestli je to nahoru, nebo dolů. Člověk s dětskou mozkovou obrnou v pohybu zabrzdit nezvládne, takže zabrzdí o vás, sorry.

Neumím sjíždět všechny eskalátory sama. Mám jich naučených pár, a když mi zrovna ten můj začnou opravovat, jsem v loji a musím si nechat pomoct. Když mám tělesnýho strážce, odstíní mi totiž všechen ten ruch kolem a navíc získám další opěrnej bod. Je mi fuk, že během jízdy posloucháte hudbu, nakupujete na mobilu, konverzujete s kamarádkou, hádáte se s tchyní nebo vyčesáváte barbínu. Nepotřebuju vaši pozornost, jen ruku a cit pro balanc.

Tuhle jsem o sjezd požádala elegána v kabátu. Něco zamumlal, nabídl mi rámě. Po pár schodech za ním někdo potřeboval pádit dolů. Pán se na mě podíval, špitl „Ničeho se nebojte“ a jedním pohybem, kterej doteď nechápu, se rázem ocitl o schod níž, přehmátl a chytil mě jemně kolem pasu. Tvářila jsem se sterilně, jakože normálka, dívala se mu šejdrem dolů přes rameno, protože zprava jsem hezčí. Srdce mi málem vyskočilo z těla. On s klidem džentlmena hypnotizoval můj loket i ujíždějící madlo a držel pozici. Těch pár vteřin jsem si s ním i nakoso připadala ladně a stabilně. Takovej nesmysl! Ale krásnej.

Někdy jsou to jenom schody. A jindy tanec.

Foto: Pixabay