Ke zvířatům mě to táhlo od narození a toužila jsem se jimi obklopit. Bohužel jsem byla pražské dítě a moc pochopení pro svou vášeň jsem u okolí nenašla, takže jsem si cestu ke zvířatům probojovávala postupně, od křečků krůček po křečku ke kočce a tak dál. Psa jsem chtěla dlouho, ale bála jsem se odpovědnosti a abych vše zvládla. Snad v duchu pořekadla „odříkaného největší krajíc“ jsem si nakonec pořídila pastevce, jedny
Sebeobhájství lidí s poruchami autistického spektra je jako být turistou v cizí zemi. Někdy se na vás hezky usmějí a chtějí vám pomoci, někdy vás chtějí obrat i o důstojnost, tak jako tak vám nerozumí. Jiný kraj, jiný mrav. Takže když nejste svým vlastním rodičem, nebo otitulovaným odborníkem, veřejnost stále nemá moc potřebu vás pustit ke slovu a brát vás jako svéprávnou a zájmu hodnou osobnost. Pořád se mi vybavuje scéna z filmu
Život mě naučil, že běh věcí je jako karetní hra. Teoreticky jsou karty rozdány zcela náhodně, ale drží je v rukou lidé, a mohou tak hru ovlivnit. Nebo mohou karty zahodit s tím, že čert je vem, pokusíme se to dělat jinak; když už nic nezmůžeme s přírodními zákony, zmůžeme hodně s těmi společenskými.Možná proto mě pořád ještě dokáže naštvat, když má někdo potřebu mi vysvětlovat, že všichni máme absolutní
Řeč je teoreticky o lidech. Tedy pokud přijmeme hypotézu, že člověk je někde mezi opicí a andělem. Anděl v nás podněcuje dobročinnost, starost o následky našich činů a touhu dělat svět lepším místem. Opička je připravena chopit se klacku, bojovat o zdroje a bohužel také bojovat pro radost ze vzrušení samotného. Skutečné lidské chování se pak jeví jako čardáš, v jehož víru je těžké rozlišit oba taneční partnery. Protože lidé o sobě raději smýšlí
Ačkoliv by se mohlo zdát, že půjde o další vychytané rady, jak přežít energetickou krizi, bude tohle větší divočina. Řeč je o hypersenzitivitě a ta, jak řekne každý, komu ji nezřízené sudičky vhodily do vínku, dokáže život opravdu zpestřit. Hypersenzitivita je smyslová přecitlivělost, intenzivnější vnímání podnětů a intenzivnější prožívání. Přirozeným nepřítelem hypersenzitivity jsou třeba ponožky, cedulky na oblečení, hlučné prostředí nebo blikání zářivek. Případně lidé, kteří vám přijdou jako
„Ty máš výhodu, že nic necítíš. Netrápí tě, jak se chovají ostatní, jsi jako robot.“ Podobnou větu ve svém životě uslyší mnoho lidí s poruchou autistického spektra. Svého času se totiž i mezi odborníky tradovalo (a mnozí v těchto tmách nadále setrvávají), že autismus a empatie se navzájem vylučují. Buď máte jedno, nebo druhé, ale ne obojí. Je to jeden z důkazů, jak moc dokáže společnost rozhodovat o určité skupině ve stylu
Skandální odhalení, i autistky sjíždějí seznamky. Internet nám dal výhodu, nemusíme naživo demonstrovat svou jinakost a trnout, jak to druzí vezmou, můžeme se znemožnit rovnou a v teple domova. Můj průzkum terénu se záhy mění v bádání na poli sociálních věd a antropologie. Skoro všichni dřou ve fitku, lezou po horách a cestují. Část hledá vrcholy ještě přímočařeji. Jsem přehlcená falší a dělá se mi zle a pokládám si otázku, jestli to tak těžce nese
Napospas. Kdyby mělo některé ze slov vyjádřit můj bazální pocit ze života, bude to tohle. Už moje první vzpomínka, to mi byly asi tři roky, byla prostoupená pocitem, že svět lidí je pro mě uzavřený a budu vždycky vně, vydaná všanc podmínkám, osudu, libovůli těch silnějších. Současně jsem se s tím nikdy nedokázala smířit, nepřišlo mi to ani fér, ani dost dobré. Sama bych takovou věc nepřála
