Téměř v každé situaci se najde prostor pro humor. Světe div se, dokonce čekárny ambulancí jej nabízejí, ty u IBD poraden nevyjímaje. Místa, kde se kroutí a svíjejí rozřezaná břicha a drény prošpikované zadnice. Na židlích a lavicích z tvrdého plastu, kovu či dřeva, tam, kde statečnosti vskutku je třeba… Nemohu se zbavit podezření, že některé lékařské kontroly jsou převlečené testy odolnosti a trénink na novodobého bobříka odvahy.

Některé absurdity a malichernosti mezilidského soužití mě pravděpodobně nikdy nepřestanou udivovat, rozesmutňovat, zároveň však rozpalovat doruda (doběla by to snad bylo lepší, zdravotně určitě méně rizikové).

Už nějakou dobu je nám ustavičně vmasírováváno trendy tvrzení, že musíme vystoupit z komfortní zóny, abychom dokázali a prožili něco, co vůbec stojí za zmínku. Vytesat se diskomfortem v téměř dokonalého, kvalitního a akčního tvora. Děkuji pěkně. V životě se chceme cítit komfortně, tak proč máme, „krucipísek“, z toho pocitu záměrně utíkat?

Kdo jsme, čím jsme, kde a jak žijeme, jak vypadáme, jak moc jsme nemocní, zdraví, chudí, bohatí – to vše je nepodstatné ve chvíli, kdy dojde na jednoho společného jmenovatele. Pozornost. Všichni po ní prahneme. Chceme být milováni, vnímáni, opečováváni, oceňováni, chráněni. Mnohým z nás dělá ještě větší radost poskytnout hřejivou náruč ostatním. Vytvořit pro ně láskyplné zázemí, být jejich důležitou a nepostradatelnou součástí. Jeden pro druhého, ruku v ruce.

Pokud si myslíte, že mi přeskočilo a připravujete se začít luštit terminologii laboratorních výsledků, zklamu vás, nebo potěším – je to na vás. Protože je dnes Silvestr, nabízí se spíš přiznání, že jsem něco nadýchala. Také vás zklamu. Nebo potěším. Nejsem řidička, tím potěším i zklamu dost lidí v okolí, a navrch jsem abstinentka. Což se může zdát – minimálně pro dnešek – jako velká nuda, ale ujišťuji vás,

Rok uplynul jako voda a opět nastal čas provoněný skořicí, vanilkou a jehličím. V břiše poletují vánoční motýli. Někomu z pocitu nadšení a těšení se, jinému se promění v noční můry, které neodbytně dorážejí a připomínají, co vše se ještě nestihlo na Vánoce přichystat. Dárky, přáníčka, cukroví, stromeček, zásoby jídla a pití, rozpis návštěv, zájezd na hory… A co teprve neumytá okna a nevytepované koberce? Vánoční svátky však netrvají věčně a nemá smysl je strávit ve

Jako malá holčička jsem v čekárnách lékařů a nemocnic proseděla a mámě na klíně proležela nespočet hodin. Dodnes si pamatuji vylepené plakáty s vyobrazením lidského ucha a motýla, s velkým nápisem „Psst, ticho léčí!“ Nechápala jsem smysl tohoto apelu, když zejména zdravotnický personál práskal dveřmi, křičel přes celou chodbu a obecně všude vládl hluk, chaos a stres.