Potvrzeno – řadím se do skupiny lidí, kteří dobu koronavirovou nedokázali využít k zahájení vysokoškolského studia, ovládnutí několika světových jazyků, vyplnění registrace dobrovolnické služby či přihlášky do MasterChefa, k vytvarování těla do kulturistické soutěže nebo stlučení psí boudy. Ani toho psa jsem si nekoupila. Prozatím jsem zvládla nehodit si z toho všeho mašli. V den, kdy jsem se začala obávat, že po skončení karantény neprotlačím zadnici dveřmi do okolního světa, rozhodla jsem

V posledních týdnech se velké množství Čechů semklo a opět potvrdilo dávnou pravdu, že jde-li do tuhého, společně zaberou, táhnou za jeden provaz, pomohou si navzájem, podrží svůj národ. Velká pravda také je, že života běh si bude zdravě vyklusávat jen tehdy, zavládne-li rovnováha, k tomu trochu toho účetnictví „má dáti dal“. V současných krizových dnech se bohužel znovu potvrdilo i to, že u významu výrazů rovnováha a svoboda stále ještě dost lidí

Téměř v každé situaci se najde prostor pro humor. Světe div se, dokonce čekárny ambulancí jej nabízejí, ty u IBD poraden nevyjímaje. Místa, kde se kroutí a svíjejí rozřezaná břicha a drény prošpikované zadnice. Na židlích a lavicích z tvrdého plastu, kovu či dřeva, tam, kde statečnosti vskutku je třeba… Nemohu se zbavit podezření, že některé lékařské kontroly jsou převlečené testy odolnosti a trénink na novodobého bobříka odvahy.

Některé absurdity a malichernosti mezilidského soužití mě pravděpodobně nikdy nepřestanou udivovat, rozesmutňovat, zároveň však rozpalovat doruda (doběla by to snad bylo lepší, zdravotně určitě méně rizikové).

Už nějakou dobu je nám ustavičně vmasírováváno trendy tvrzení, že musíme vystoupit z komfortní zóny, abychom dokázali a prožili něco, co vůbec stojí za zmínku. Vytesat se diskomfortem v téměř dokonalého, kvalitního a akčního tvora. Děkuji pěkně. V životě se chceme cítit komfortně, tak proč máme, „krucipísek“, z toho pocitu záměrně utíkat?

Kdo jsme, čím jsme, kde a jak žijeme, jak vypadáme, jak moc jsme nemocní, zdraví, chudí, bohatí – to vše je nepodstatné ve chvíli, kdy dojde na jednoho společného jmenovatele. Pozornost. Všichni po ní prahneme. Chceme být milováni, vnímáni, opečováváni, oceňováni, chráněni. Mnohým z nás dělá ještě větší radost poskytnout hřejivou náruč ostatním. Vytvořit pro ně láskyplné zázemí, být jejich důležitou a nepostradatelnou součástí. Jeden pro druhého, ruku v ruce.

Pokud si myslíte, že mi přeskočilo a připravujete se začít luštit terminologii laboratorních výsledků, zklamu vás, nebo potěším – je to na vás. Protože je dnes Silvestr, nabízí se spíš přiznání, že jsem něco nadýchala. Také vás zklamu. Nebo potěším. Nejsem řidička, tím potěším i zklamu dost lidí v okolí, a navrch jsem abstinentka. Což se může zdát – minimálně pro dnešek – jako velká nuda, ale ujišťuji vás,