Volá mi neznámé číslo. Zvednu to, protože jsem v lehce povznesené náladě. „V prvé řadě bych vám chtěl popřát všechno nejlepší k svátku!“ „Děkuju, to je od vás milé.“ Přání potěší i od anonyma.  Představil se vzápětí, ale nepomohlo to. „Prosím vás, máte velice starou pojistku. Já bych vám chtěl nabídnout, že ji spolu trošku aktualizujeme. Tedy takhle, já jsem vás historicky podědil…“  A těmito slovy jsi to

Vyrazila jsem na výstavu. Spíš jsem se doplazila, protože tropické teploty mi v těle všechno neúměrně zpomalují, pohyb, myšlení i skládání souvislostí. A zjevně nejsem sama.  Před vstupem nervózně přešlapuju, což dělám s průvodcem vždycky. Umím to teda i bez něj, ale s ním to vypadá líp. Hned je jasný, že ho potřebuju, aby mě nosil na rukou, například, nebo rychlejc našel záchod. Tentokrát se mě ale můj bodyguard nečekaně zeptal:

Šmíráci.  Tak se, tuším, jmenoval text, ve kterém se pánové vypisovali z toho, jak je těžký zůstat na jaře i v létě příčetní. Neslintat. Neočumovat, neulpívat na zadku, ve výstřihu, na nohách, na bocích, dívat se pokud možno jen do očí nebo na siluetu. A že prý ono to často možné není, protože dámy provokujou. Ať se nediví, když chodí tak vyzývavě, v průhledných šatech, v topech s bříškem venku, prsa jim

U jeho příspěvku byla ilustrativní fotka z nemocnice a tisíce lajků. Ne, nezávidím, ani autora přehnaně nelituju, i když podobnej zážitek a šok nikomu nepřeju. Sdílet storku a vidět tolik podpory léčí, ale mě evidentně ne. Ne takhle. Mě to dráždí, přiznávám. Nechápu, proč se z toho musí dělat něco víc, než to je. Ne život jako takovej, náročnej životní styl nebo smůla, ale příběh s přesahem a plusový body. Je to jako

Ten chodník nesnáším.  Je v něm plno kamínků, je křivej, a kdybych zakopla, budu si štěrk z kolen a dlaní dloubat ještě měsíc. I když je naproti i o kus dál nově vydlážděnej, chybí mu nájezd. Já sice nejedu, ale obrubníky už pár let nedávám, nějak ztrácím potřebnej švih. Za zády mám silnici, pod sebou hrbolky a před sebou nic. Čili hazard.  Nádech, výdech. Čím jsem blíž, tím víc se šourám. Což

Už je to tady zase. Částka na vyúčtování nesedí a já nevím proč.  Koukám do rozpisu a začínám se chytat. Všichni telefonní operátoři mají ze zákona povinnost klientům, co mají průkaz ZTP/P nebo nově i nízký příjmy, snížit tarif o dvě stovky. Modrej to dotáhl k dokonalosti a sumu navýšil ještě o padesát korun. Vždycky mi to přišlo jako hezký gesto a slušná konkurenční výhoda. Až doteď. Teď tuhle částku zrušili.  Jasně, operátor

Vím, že věta z nadpisu je myšlená dobře, ale jen minimum lidí ji myslí naprosto vážně a chápe, co taková pobídka znamená v praxi. Včetně mě. Jde totiž o zvláštní odnož umění říct si o pomoc a já pořád čekám, kdy si nebudu připadat hloupě, provinile, vynuceně vděčně nebo jako malý dítě, co si zasloužilo cukrátko a musí hlavně hlasitě poděkovat. Vidím, že jsou lidi, co v tom umějí chodit a ruku v ruce s vlastní

To si takhle koupíte nový přístroj, a jestli na vybalování padne polední pauza, tak na návod počítejte s dovolenou. Já si teda beru sick day, protože z úrovně textu mívám průjem, ale možná jsem nepochopila, že civilizace komunikuje v obrázcích a heslech a standardní česká věta s podmětem, přísudkem a dalšími nezbytnostmi uživatele zdržuje. Asi jde o novodobou formu komiksu. Krok 1: Najdi správný lejstro Otevřu krabici, zírám do bublinkové fólie nebo kartonové drtě a různě tvarovaných odřezků.