Často tu cupuju věci, co nefungujou, a mohly by. Ale jen někdy zachytím, co mě dojme. Ne že by se mi to nestávalo. Jenže zapsaný na papíře mi to zní moc pateticky, mentorsky nebo suchopárně. Nebo neumím psát. Ale zkouším to. Znáte takový ty dny, kdy nenáladou seřvete i kefír v lednici? Tak takovej den to byl. Vedro, dusno, venku i ve mně. Potřebovala jsem vypadnout a vidět něco zelenýho,
Za všechno můžou lentilky. Bylo jí jedenáct a mně třináct, když jsem si k ní přisedla v autobusu na tábor. Krabička bonbonů mi tehdy pomohla prolomit ledy. Ona tam totiž s sebou měla aspoň ségru, já nikoho. Po sedmadvaceti letech se do řeči dáváme s úplně jinými rekvizitami, s telefonem, diktafonem a kafem, abychom si řekly, jaké to je mít sourozence s handicapem. Oficiálně. A neoficiálně ještě o hodně víc, protože přátelství navázaná v pubertě jsou vlastně taky diagnóza.
Šinu si to polem nepolem a docela se těším na další lavičku. Sedí na ní ty dvě, ale místo tam ještě je. Mají takovej ten blaženej výraz bez příčiny a prohlížejí si mě rentgenovýma očima. Tenhle druh měsíčku na hnoji ve mně vzbuzuje před kafem nedůvěru, při kafi ostražitost a po kafi agresi. A co teprv bez kafe! Risknu to, vypadaj, že se chtěj jen seznámit. Následujících třicet minut jsem rozpaky
Být ve středu je prý zcela zásadní i ve čtvrtek, v pátek a vůbec celý týden. 🙂 Na tom něco je, ale jako člověk s postižením se ke vnitřku neprokoušu. Civilizace se až hystericky soustředí na periferii, tedy jestli máme v cajku mozek a smysly, jestli stojíme, případně chodíme, ale zbytek těla jaksi ignoruje. Proč? Co je tak choulostivýho třeba na břiše, zádech, krku nebo zadku? Copak nejsou taky důležitý? Jsou,
Její děti na ni nedají dopustit, i ty ve třídě, kterou učí. Do práce už klidně jezdí na kole nebo na koloběžce, nechala si udělat kérky, za poslední čtyři roky pětkrát měnila šatník a při sportu padá, protože už ví, že ji to nejspíš nezabije. 🙂 Zároveň si prošla extrémy a ztrácela víru, že dcera i syn si z její systematické proměny a hubnutí po operaci žaludku vezmou do života to nejlepší. Helena
Rychlejší než myšlenka. V setině vteřiny. Takhle blesková je u DMO reakce na téměř jakýkoliv silnější podnět. Přičemž o tom, co je silnější, nerozhodujete vy, bolest ani zkušenost, ale vaše diagnóza. Bez ohledu na to, co chcete nebo fakticky můžete vy. Vždycky. A ještě nepřímo úměrně vaší kondičce, rychlosti a času. Vypadá to jako nevinné tvrzení, je to nevinné tvrzení, ale v praxi se vůbec nebere v potaz. Pořád se má za
Volám právě ve chvíli, kdy vyprovází obě své dcerky s asistentkou Verčou a labradorkou Dájou ven. O tříleté Marušce zatím ani muk, zato pětiletá Anežka důležitě sebere mamince klíče, protože ji hodně baví odemykat. Bára Mirgová tak zvoní na manžela Romana, aby ji pustil zpátky domů a ne, teď to nemůže být na heslo, protože má přece paní redaktorku na drátě. 🙂 Vida, možná to bude rozhovor nejen o rodičovství se
Už je to pár let, co jsem s kamarádkou odjela na muzikál do Berlína. Procházely jsme se ulicemi, já kymácející se a bez rovnováhy, ona s berlema a pro rychlejší přesuny na vozíku. Sem tam nám někdo podržel dveře, popřál hezký večer nebo se ujistil, jestli nepotřebujeme pomoct. A při tom všem se nám dívali do očí. Ne stranou, na nohy, na boty, na berle, ale do očí. Možná si
Poslední dobou frčím v seznamech. Na kousky papíru si píšu, co je ještě třeba udělat a odškrtávám si to barevnýma fixama. Pohled na zbarvenou stránku mi snižuje tlak a zvyšuje chuť na sladký, ale jenom do doby, než zjistím, že ve vzduchu, za rohem, na netu čeká další várka. Jako ta hra, ve které se kamínky poskládané do jedné řady sice s velkou pompou rozprsknou a zmizí, ale na jejich místo okamžitě
Hanka a Zdeněk Šimunovi jsou rodiči skoro desetileté Anetky a brzy pětileté Terezky a na svém rodinném životě s dětskou mozkovou obrnou nic zvláštního nevidí. Odpovědí na každou otázku, ale stojí o to, aby odpovědi vyzněly „hlavně rozumně“. 🙂 Povídání po telefonu je tak plné pošťuchování. Kdo je u sluchátka, přemýšlí a neví, a kdo je mimo, ten doplňuje a radí, protože v obraze chtějí být oba. 🙂 Hanka chodí o berlích, ale doma to zvládá bez
