Srdce mi bije rychle a zběsile. 

Tolikrát kontrolovanou smsku jsem už dlouho nepsala. 

Hlídám si íčka, oslovení, styl, sdělení. Nejsem náhodou moc dlouhá, moc vlezlá, nebo nekonkrétní?  Beztak z toho po automatickém přepisování vyjde nabídka, co se neodmítá: „Dobrý den, jmenuju se https a do webového magnézia inspirace bych s vámi chtěla naspat rozbor hor o tom, jaký jste tapír.“ 

(Táta je asi nuda a magazín počká, když hořčíku není nikdy dost. Ale tapíra, myslím, ještě nehrál.)

Zprávu jsem nakonec vychytala, ale nevím, jestli to s jeho citem pro absurdno není trochu škoda.

Hlavně klid, vždyť on je přece taky jenom člověk.

Je, ale slavnej.

A?

Nic, jen – co když neodepíše? Hůř – co když odepíše? 

Odepsal. Moc mile, a pak už to šlo ráz na ráz.

Že prej přijede. Jako za mnou. Domů. 

Super! Teda vlastně – pomoc. 

Chvilku jsem byla v pokušení mu říct, že v jedna plus okno je šmírák ibišek a další nebezpečná zeleň včetně vtíravě nazelenalé dlažby v chodbě, ale co už.

Hlava se mi rozjela na plný obrátky, jestli on se ode mě během povídání očekává oběd. Myslím hodně dobrej a hezky odprezentovanej oběd. Ježiš! Co se dává k jídlu hercům, moderátorům, zkrátka umělcům?

Zkus jídlo, milá Lízo.

Ale tak jde sem mluvit, ne se futrovat.

Kuš!

Dobře, bude sekaná a koláč. Působí domácky a jako bych je na stole pro návštěvy měla běžně.

Tak jo. Co na tom, že tentokrát se v kuchyni otáčím v čepici do sprchy (obvykle ji nosí jen starší dámy přes natáčky), protože nechci, aby mi spadl jedinej vlásek a makarenu se sponkama neriskuju.

Uf, mám to. Uklizeno, uvařeno, připraveno, cajk.

Teď já. Co si mám vzít? Jak moc společensky oháknutá mám vlastně být, když jsem u sebe doma? No, tak pro začátek bych mohla sundat tu gumovou nádheru z hlavy, možná to bude stačit. 

Sedím a čekám. Dokola mi rejdí pár faktů a snažím se moc nepřemejšlet, protože kdyby náhodou tapír tasil historicko-politické souvislosti, nezbude mi než uznale pokyvovat hlavou. 

Jdu si to vyzkoušet před zrcadlo, jeden nikdy neví.

A je to tady. Honza! Pojďte dál!

Zatímco já se teprve zouvala, on projel suverénně předsíní a pokračoval směrem do haly. Do té, co já nemám. Čili se vozejkem zarazil o knihovnu, středobod bytu, rozhlídnul se vpravo, vlevo a řekl: „Aha, já už jsem úplně tady, tak to pardon!“ 

Ale vy byste se omlouvali, kdybyste pak vysekli takovejhle rozhovor?

Foto: pixabay.com

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!