Každý týden si tu s vámi povídám o obrně, vlastní rovnováze a nástrahách velkoměsta, jsem moudrá, vtipná, svěží a kdesi cosi. Tedy měla bych být. Miluju ten stav, kdy z čiré bezmoci vykutám něco, nad čím se u kafe smějete, debatujete nebo co vás přinutí mi napsat, na chvilku se zastavit nebo třeba někomu pomoct. Čistím si tím hlavu, rovnám myšlenky a hlavně vlastní nohy do bž a shrbená záda. A mezi námi, nepřipadám
Nesnáším, když mezi námi musím dělat lajnu. Jenže v téhle zemi nikdo nepočítá s tím, že to malé postižené robátko jednou vyroste. Všichni se logicky snaží z dítěte vytřískat maximum. Ale pak se začnou chovat, jako by se diagnóza úderem osmnáctin rozplynula nebo se navždy zakonzervovala tak, jak právě je.
Rébus na začátek. U Chvojkových se nás sešlo tolik, že to vypadalo, že se nevejdeme. Dvě z Revenia, dva z Reportéra, dva z Lišky, a přitom nás zvědavých bylo jen pět. 🙂 K tomu čtyři Chvojkovi, dva psi, hafo diagnóz, jeden řidičák, jeden přijímací pohovor, jedna přislíbená diagnostika a jeden výhledový odkup a stěhování. To všechno na nové sedačce. Tak pojďte dál!
Všimněte si, že v reportáži je člověk s handicapem téměř vždycky někdo, na koho je v pohybu zpomalený záběr, nejlíp ve chvíli, kdy někam vjíždí či vchází. Zcela zásadní je, aby se přitom usmíval, ideálně vyloženě tlemil, a aby bylo možné dělat prostřihy na zaslzené pohledy všech kolem.
„Upozorňujeme cestující, že metro je dočasně mimo provoz.“ Cestující bere na vědomí, ale definujte přesně, mně se z vagonu nechce. Jako jo, jedeme, ale na Muzeu utrum. Zatímco reprák zvesela hlásá, kam všude bez metra můžu, mě napadá pouze jedno nepublikovatelný místo.
Hraje skvostná muzika. Ten typ, co mě dojímá sám o sobě, takže kdyby si na pódium stoupli dva metaláci, slzela bych stejně. Jenže tam si nikdo nestoupá. Přichází on, zdravý a při síle, a přijíždí ona, taky zdravá a při síle, akorát na vozíku. Publikum aplauduje. Nevím čemu. Asi výrobci vozíčku, pak je ovšem zbytečný, aby na něm někdo seděl, tedy skončil upoutanej, ne?
Podívejte se na ty věty očima člověka, kterému je říkáte. Rázem se z nich vytratí ta rádoby dobře míněná rada, přímost nebo univerzálnost. Zůstane jen nesmysl.
Nevýhoda nesmyslů je v tom, že mají vlastní pokroucenou logiku. Bohužel uvěřitelnou.
I dneska rozcupujeme pár nesmyslů, co se říkají s takovou samozřejmostí, až z toho mrazí.
Některý předsudky a stereotypy jsou zažraný tak moc, že se nad nimi už nikdo nepozastavuje. Ale měl by.
