Dneska se chystám rozmetat jeden z nejrozšířenějších nesmyslů, co o diagnózách koluje. Máš to odmalička, takže jsi na to zvyklá. Nevím jak vy, ale já mám odmalička spoustu věcí. Z nepochopitelných důvodů se mi zvětšujou, zkracujou, kulatí, klesají, obrůstají srstí, olysají, hrubnou, měknou a samovolně se vytrácejí nebo naopak raší. Většinou v rozporu s tím, co bych si já sama přála.

Už dávno nestojím o to, aby se mnou ostatní zacházeli jako se zdravou, tedy jako s tou, které fyzicky vůbec nic není. Protože je. Ano, čtete správně. A čtěte prosím dál, ať to nezůstane bez kontextu.

S dětskou mozkovou obrnou se nikdy nebudete nudit. Ono je úplně jedno, že máte dvě ruce i dvě nohy. Velmi často totiž nevíte, jak je použít a zkoordinovat. Zatímco okolí žije s pocitem, že máte sice divnej, ale v zásadě snesitelnej ortopedickej problémeček, vy velebíte neurony, ty šéfujou všemu.

Mám kamaráda všeuměla. Stojí právě v koupelně, na jednom ze dvou suchých ostrůvků. V tričku, bez ponožek a kalhot, co si nechce zmáčet. Nemám čas se červenat, jsem v nouzi. Moje pračka proti mně něco má.

Vlezu do výtahu. Klesám osudu i podlaží vstříc. Nasaju vůni manga s karamelem, málem to se mnou flákne. Hledám zdroj, ale ovoce, cukr, ani vařič tady nejsou, dokonce ani samička v oparu. Omámená jsem tu teď já, kontraproduktivně. Jako bych nevrávorala už dost.

Nemá ruce, ale po večerech štrikuje overaly. Nemá nohy, zato staví běžecký trofeje i na madlo dveří. Je obézní, ale zbohatl na sérii kuchařek o čokoládě bez tuku, cukru, kakaa a kalorií. Jupí.