Jediná, a hlavně jedinečná pražská kavárna s neslyšící obsluhou, kterou sedmým rokem provozuje organizace Tichý svět. To je Tichá kavárna, místo kousek od Ládví, kde stopro přijdete na jiné myšlenky, odpočinete si a vážně si pochutnáte. Taky budete zkoumat dřívko na stole a váhat, jestli mluvit pomaleji, zřetelněji, psát nebo ukazovat v jídelním lístku. Ale domluvíte se zaručeně.
Pohádkou jsme loni skončili, pohádkou i letos začneme. A vezmeme to pěkně od podlahy. Čili od bot.
Mediální pakáž aneb Dreamjob je divadelní mikrokomedie a autorský kousek redaktorek České televize Ley Surovcové a Terezy Strnadové. Od své loňské zářijové premiéry nalákal diváky pětkrát do pražského Rock Café. Další sezónu otevírá představením jednadvacátého ledna a vyrazit plánuje i do regionů.
Co byste si chtěli přečíst na Silvestra? No právě. Číst a na Silvestra, já vím, že je to trochu mimo. A to jsem si ještě nic nenalila. Dokonce se ani nehodlám rozepisovat o tom, jak připravit nízkokalorické jednohubky z balicího papíru nebo jak správně odpálit rachejtle a jiné milované členy širší rodiny.
Znáte na Děčínsku Jiřetín pod Jedlovou? Právě tam je Domov sv. Máří Magdaleny, azylový dům pro maminky s mentálním postižením, které nejednou kvůli svému handicapu zažily chudobu, ponižování či týrání. Jednadvacet maminek se čtyřiceti dětmi vede čtvrtým rokem Marcela Dvořáčková, která vyhrála letošní ročník Ženy regionu.
Drápu se na sedadlo. Cestující mi nejdřív podává pomocnou ruku, pak dvě čísla Strážné věže. Šmarja. Na další zastávce nastupuje stařec s hůlkou, kterou mi zabodne do nohy a s předstíraným pokašláváním na mě významně hledí. Jemu časák nikdo necpe. Zato mu nabídnou místo. Něco je v mojí logistice špatně. Nechci spasit, chci si sednout. Taky.
Já zimu miluju, na mrazivé procházky ve sněhu nedám dopustit. Cokoli s vločkami mě dojímá, obzvlášť zmrzlinový pohár s vločkami čokolády. Radost mi kazí jen to, že jsem celou jednu roční dobu ve skluzu.
V křeči vbíhám do nákupáku a snažím se držet dekorum. Marně. Působím jako naspeedovaná péřová koule. Číhám, protože potřebuju záchod a větrák. V dosahu není ani jedno.
Nastupuju do autobusu. Řidič se ke mně nakloní a důvěrně mi sdělí, že ráno vezl moji sestru. Moment, tady něco nehraje. „Má úsměv skoro jako vy. A berle,“ dodá spiklenecky. Aha, už jsem doma. A zase nemám slov.
Nechápu, že lidi s dětskou mozkovou obrnou nejsou hvězdami Hollywoodu. Vystřihnu nádhernej kaskadérskej kousek, stačí si jít do kuchyně pro čaj a překračovat spadlou lžičku. Pro jasnýho Oscara mi dejte roli v hororu. Fakt. Děsím se božsky. A všude.
