Dneska si všichni sáhneme do svědomí. Já teda ne, já to přece píšu. 🙂

Jedna z nejbláznivějších věcí na dětské mozkové obrně je, že vlastně vůbec nikoho nezajímá. 🙂 Nenajdete odborníky, co by systematicky shromažďovali dostupné informace, osobnosti, co by zkoušely protlačit potřeby lidí s touhle diagnózou nebo nějakou zastřešující organizaci, aktuální vědecké materiály a přístupy, zkrátka nic.

Květen je tu. Láska nám praská ve švech a ve všech. Dneska se s láskou vaří, peče, griluje, drbe vana, meje zadek, sbíraj bobky, loví appky i pije kafe. Já v lásce bruslím. Držím se přece tématu, čeká nás hokej. 🙂

Je mi smutno. Mezi řádky to bude nejspíš znát. Takže kdo čekáte rozjásaný skoromájový kousek, dočkáte se jindy. Hele, fakt jsem to zkoušela. Jakože humor, společnost, knížka, procházka, zmrzka, hudba. Taky dlouhé telefonáty. Funguje to báječně, akorát na chvilku. Klidný spaní zkrátka nemám, zato mám špek na břiše. Sakra.

Doneslo se mi, že dojíždět do práce je pro mě výhra, protože aspoň mám nějakou rehabilitaci. To fakt ne. Prací si na ni možná tak zajistím prachy, ale tím to hasne. Cvičím jinak a figuru se snažím udržet třeba tím, že mám na dveřích lednice fixou napsáno Manžel je novej větrník. Marně.

„Jdeme na Žižkovskou věž,“ vybalí na mě. Mám sice umytou hlavu i náušnice, ale taky džíny. Zkusím tedy jemně protestovat, což je zbytečný, protože on je má taky. Svoje, ne moje. Ležérní elegance, chápu.