Poznejte s námi zajímavé lidi, kteří se našli ve světě umění. Malují, fotí, modelují a tvoří. Nahlédněte do životů, ve kterých svou roli hraje i diagnóza roztroušené sklerózy. Možná se dozvíte i věci, o kterých se běžně nemluví. Zjistíte, že autoři výstavy Cesta za duhou mají co říct, a také to dělají. Po svém. Pár řádky, jedinečným jazykem, několika obrázky, nebo i beze slov. S grácií i talentem. Tak se začtěte a nechte se strhnout.
Představujeme vám Karla Titla.
Jmenuji se Karel Titl, narodil jsem se a žiji v jihočeském kraji ve městě Písek.
Je mi 47 let, mám jednu dospělou dceru a bydlím v panelovém domě se svou maminkou. Nyní jsem již třetí rok v invalidním důchodu.
Má diagnóza mi byla vyřčena v roce 1998 a začala zánětem očního nervu, který po přeléčení na místní neurologii odezněl. Nebylo tedy nutné řadu let nijak měnit životní styl, ani volnit tempo. Ale postupem času (let) narůstal můj neurologický deficit v ostatních částech těla, až mě onemocnění roztroušená skleróza posadilo v roce 2015 na invalidní vozík, bez něhož se dnes již neobejdu.
Nejvíce mi v mém životě při mém onemocnění pomáhá moje matka a má dcera. Jsou mi velkou oporou, naučily se vnímat a rozumět mým potížím.
Dříve jsem se účastnil konferencí sdružení Roska, dnes si vše potřebné vyhledám na internetu. Je však důležité vybrat si správné a relevantní informace a nečíst a nedůvěřovat všemu, co zde člověk vidí, což není ale v záplavě informací vůbec jednoduché. Lidé by měli vědět, že je důležité se začít co nejdříve léčit, pokud je jim roztroušená skleróza diagnostikována. Lékaři jsou již dnes vybaveni léky, které oddálí neurologický deficit.
Já jsem byl odmala obohacen umem svého otce, který byl nadaným uznávaným amatérským fotografem, k vnímání, tvorbě, výrobě černobílé fotografie v temné komoře. Obesílali jsme také spolu, když ještě žil, řadu fotografických soutěží a výstav. Já se každoročně účastním výstavy Cesta za duhou. Pokud je na to nálada, chuť, počasí a hlavně dobré světlo, rád si něco vyfotografuji. Dnes již vše digitálně upravuji v počítači.
Život na invalidním vozíku není zrovna jednoduchý, všechno jde tak nějak jinak, často za pomoci druhých, myslím hlavně svých nejbližších lidí (rodinu).
A za to jim patří můj velký dík. 🙂
