Karlovarská porcelánka Thun se pyšní jediným návštěvnickým centrem s porcelánovou školičkou ve střední Evropě. Zájemcům o historii a výrobu nabízí i celou řadu atrakcí, například jedinečnou porcelánovou zastávku nebo obří konvici se šálkem coby symboly na turistické známce a nálepce. Právě z Thunu jsou čistě bílé šálky na espresso s vypáleným logem kolekce Lighthouse, které pro Revenium navrhlo duo Boa Design.
Arnoldino je hodný zelinář, který se nebojí být mužem. Žije v garsonce, kterou vyhrál v tarotových kartách. Myje si nohy, luxuje, pere, větrá a umí zdravit. Denně posiluje se síťovkou kedluben. Vlasy si oplachuje odvarem z lilku, tělo maže olejem z motorovky. Po večerech hledí na rajčata a neví, jestli je tu správně. Něco mu chybí. Kredit! Odváží se k velkému životnímu kroku. Uzavře smlouvu s operátorem. Už brzy.
Díky dětské mozkové obrně umím jednu věc fakt božsky. Rozbít si málem hubu bez cizího zavinění. Zas jsem ho potkala a všechny svý síly vyplácala na trojboj narovnat, vyprsit, zatáhnout břicho. Prošlo by to, akorát jsem zapomněla, co dělá spodek. Můj, ne jeho. Takže jsem dost vysoko nezvedla špičku. Škobrtla jsem, ztratila poslední zbytky rovnováhy a rozplácla se mu k nohám. Snila jsem o tom, ne, že ne. Jen ne na
Parádně dostupná bezbariérová kavárna v centru Prahy. S vlastní kuchyní i výborným pečivem a hlavně nezaměnitelnou atmosférou. To je Kavárna Mezi Řádky, vlajková loď neziskovky Etincelle, kde usilují o lepší pracovní uplatnění lidí s mentálním postižením.
Inspirujte se dalším hezkým zážitkem. Tentokrát o tom, kolik nenápadných podob má pomoc a komu je vlastně určená. 🙂
Dnes možná nevesele, ale já musím. O invalidním důchodu totiž kolujou hotový báje, co lidem s diagnózou zvedaj mandle, sráží sebevědomí a hlavně komplikujou život.
Drama v bedně. On se na ni dlouze zadívá a za vzdáleného zvuku piana praví: „Muriel, jsem na tebe hrdý. Odpusť, že jsem ti nevěřil.“ Pevně ji obejme, děvče se chvěje a nemá slov. Brečí. „Mám tě tolik rád.“ Do hajzlu. Teď už bulí i on. A podle hudby i zvukař. A já jsem nahraná. Protože to chci taky.
Hasím si to do práce v šatech bez rukávů a je mi dobře. Konečně mi není vedro, luftuju, nic se mi nelepí na záda a zahřívám se myšlenkou, že za chvíli budu prospěšná lidstvu. Kecám. Těším se na první kafe.
Že na velké věci nemáte nápady, peníze, čas, ani nervy? Přitom možná už pomáháte, aniž o tom víte. Všímavost a ohleduplnost totiž dělá divy, jak se nedávno na vlastní kůži přesvědčila jedna z redaktorek Inspirante. A nehodlá si to nechat jen pro sebe, protože přesně o tohle nám v Reveniu jde! 🙂
Být perplex má pár výhod. Tedy dvě. Jednou z nich je to, že můžete legálně předbíhat. Teoreticky. Než se jako nejpomalejší doplazím dopředu, zastoupí mi cestu studenti nalepení na mobilech, maminka s kočárkem, dělník se zbytkáčem, pankáč se dvěma dobrmany a klub českých penzionovaných turistů s holemi. Neperu se a uhnu. Přinejhorším si lehnu autobusu na střechu. Stejně se mám protahovat a být na čerstvém vzduchu.
