Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

„Vážený zákazníku, děkujeme vám za nákup výrobku nové generace. Věříme, že budete s jeho kvalitou spokojeni. Nyní vyčkejte na zprávu od svého dopravce.“ Nechce se mi vyčkávat. Můj dopravce by mi totiž nejradši naskenoval sítnici, balíček prohodil oknem dodávky a frčel za dalším kšeftem.

Online nakupuju a nechávám si vozit věci tak deset let. A za tu dobu mi zboží až domů donesli slovy DVA kurýři, přesněji jeden muž a jedna žena. A ještě se mezi futrama málem prali, že přece za takovou samozřejmost nebudou chtít dýško.

Kdyby jen věděli! Občas si přitom připadám jak kráva, co chce něco, co je absolutně nad rámec myslitelných služeb. Jasně, vytisknem ti oblek na 3D tiskárně, vymyslíme suchej šampon, ale nosit balík? No, promiň! Dozvídám se, že zdržuju, není to zaplacený, tak teda k výtahu nebo si mám říct manželovi. Aha.

To vše v době, kdy e-shopy a kurýrní služby sbírají bludišťáky za velikost, věrnost, schopnosti mezi regály, kvalitu, možná i sterilitu a blbuvzdornost. Ale proč to není dotažený do konce? Proč mám jak somrák lovit u schránek souseda, co mi nákup odtáhne? Pro vás je to vyběhnutí v pantoflíčkách a tři minuty, pro nás perplexáky dobrodružná honba za klenotem Nilu. A žádná reklamace neuzná, že si slečna flakony cestou domů rozlehla.

Odvléct v ruce balíček, bednu, pytel, je kurva těžký, když blbě chodíte. Tahle disciplína totiž vyžaduje, že krabici rovnoměrně uchopím oběma rukama, nohou rozkopnu dveře a proteču jimi dřív, než mě přirazí brano. To vše několikrát.

Přitom si nevidím pod nohy, ani před sebe, takže ztratím další orientační bod. Někdy je ta věc tak těžká, že mě absolutně vyhazuje z osy a přenosem strávím klidně půl hodiny, protože ji radši přískokama sunu po zemi.

Pokud se tajemství proutěného košíku vejde do jedné ruky, ani tak nemám vyhráno, ty mám totiž v tu nejnevhodnější chvíli postižený taky. Navíc zboží ani nijak objemný být nemusí. Přenést si třeba kytku, krabici s pizzou nebo jídlo v polystyrenu tak, aby to mělo nějakou štábní kulturu, to skoro nejde. Takže svíčkovou dáme na chodníku, brusinky s sebou.

Dnešní dodavatelé potravin to vcelku pochopili, přesto mě zaráží, že bych se možná pro sichr měla stát členem jejich klubu seniorů s výhodami a tasit na ně průkazku. V překladu budu moci nakupovat tak o třináct kaček levněji, ideálně v úterý a ve čtvrtek od dvou do čyř a v jiný mrtvý časy. Dopravu budu mít vždy zdarma a kurýr mi fakt zboží dovleče až do komory.

Dobře, to asi není špatnej tah, i když mě ta forma moc nesedí. Nechce se mi se furt někam zapisovat, zvlášť u tak obyčejný věci. Všimněte si, že zatím má kdejaká moderní vychytávka punc dalších komplikací nebo kolonek navíc pro ty, co nezapadaj.

Úplně zbytečně, stačilo by místo serverů jednou zapojit mozek. A srdce.

 

Foto: pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!