Vztah k vlastní diagnóze se mění věkem, okolnostmi a životními zkušenostmi. Zapomeňte na to, že ji přijmete jednou provždy a šmitec. Skvělej základ, ale s tím si nevystačíte.

Máme tu další kolosální předsudek. Každý nemocný nebo handicapovaný člověk je prý trochu divný, ale laskavý, skromný a ví, o čem je život. Přízemní a materiální věci jsou mu u zadku. Ehm. Třeba i jo, ale zkuste to říct někomu, kdo se po světě sune právě jen po něm, protože se na nohy prostě nepostaví.

Drápu se do autobusu. Vyprsím se  s usměvavým „dobrý den“. Řidič ale nakloní hlavu do strany, asi aby mě měl šejdrem tak, jak je u mě zvyklý. „Ahooooj“, zašveholí. No nazdar.

Mám neodbytnej pocit, že zvenku působím jako někdo, kdo má vyvrknutej kotníček, vyděšeně se plazí světem a čeká na spásu. Do života mi totiž pořád někdo krafe. Možná je to pro okolí způsob, jak se vyrovnat s jistou bezmocí a doživotním přihlížením tomu, že jsem perplex.

„Ahoj, ležím v nemocnici, klepla mě pepka.“ Jdu za ním hned, než ztratím odvahu. Připravuju si neutrální témata. Počasí. Léto. Sluníčko. Kytičky. Dovolená.  Plavky. Mám to. Neurologie.

Být na první pohled perplex má jednu kouzelnou vlastnost. Nepřetržité lavírování mezi tím, jestli jste stejní nebo jiní než ostatní. Nudit se u toho nebudete. Přirozená lidskost, léta výchovy, tabulka čokolády a nejlepší kamarádka vás dovedou k tomu, že jste stejní, jako všichni ostatní, akorát trochu kulháte. Pak vylezete ven, zjistíte, že schody sami nedáte. Naučíte se přepočítávat trasy a plánovat je podle počtu bariér a lidí ochotných pomoct na