Parádně dostupná bezbariérová kavárna v centru Prahy. S vlastní kuchyní i výborným pečivem a hlavně nezaměnitelnou atmosférou. To je Kavárna Mezi Řádky, vlajková loď neziskovky Etincelle, kde usilují o lepší pracovní uplatnění lidí s mentálním postižením.
Inspirujte se dalším hezkým zážitkem. Tentokrát o tom, kolik nenápadných podob má pomoc a komu je vlastně určená. 🙂
Dnes možná nevesele, ale já musím. O invalidním důchodu totiž kolujou hotový báje, co lidem s diagnózou zvedaj mandle, sráží sebevědomí a hlavně komplikujou život.
Drama v bedně. On se na ni dlouze zadívá a za vzdáleného zvuku piana praví: „Muriel, jsem na tebe hrdý. Odpusť, že jsem ti nevěřil.“ Pevně ji obejme, děvče se chvěje a nemá slov. Brečí. „Mám tě tolik rád.“ Do hajzlu. Teď už bulí i on. A podle hudby i zvukař. A já jsem nahraná. Protože to chci taky.
Hasím si to do práce v šatech bez rukávů a je mi dobře. Konečně mi není vedro, luftuju, nic se mi nelepí na záda a zahřívám se myšlenkou, že za chvíli budu prospěšná lidstvu. Kecám. Těším se na první kafe.
Že na velké věci nemáte nápady, peníze, čas, ani nervy? Přitom možná už pomáháte, aniž o tom víte. Všímavost a ohleduplnost totiž dělá divy, jak se nedávno na vlastní kůži přesvědčila jedna z redaktorek Inspirante. A nehodlá si to nechat jen pro sebe, protože přesně o tohle nám v Reveniu jde! 🙂
Být perplex má pár výhod. Tedy dvě. Jednou z nich je to, že můžete legálně předbíhat. Teoreticky. Než se jako nejpomalejší doplazím dopředu, zastoupí mi cestu studenti nalepení na mobilech, maminka s kočárkem, dělník se zbytkáčem, pankáč se dvěma dobrmany a klub českých penzionovaných turistů s holemi. Neperu se a uhnu. Přinejhorším si lehnu autobusu na střechu. Stejně se mám protahovat a být na čerstvém vzduchu.
Kvůli diagnóze šilhám. Prý při tom vypadám roztomile zranitelně. Já ale chci podmanivý, silný a souměrný pohled. Jen si zkuste pošilhávat po vyšším platu. A celý život odpovídat na otázku: „Kam se ti mám koukat?“ Ou, začněme obličejem, na výstřih se málo známe.
Mám takovej pocit, že se mi současná společnost pořád šťourá v děloze. Děti jako noví bohové, jejich hlášky, fotky a výchova jako zbraň hromadného ničení. Děti jako způsob sebeprezentace a ukázka toho, že jsme dospělí, zralí, obětaví, a hlavně máme smysl života. A bez dětí ne?
Já muže miluju a chovám k nim neskonalou úctu. Jen jsem z nich někdy perplex. Obzvlášť mezi regály. Pošlete ho koupit deset rohlíků, uherák, pár citronů a šlehačku. Za hodinu s velkou pompou dovleče chleba, vlašák, meloun a Krajanku. Protože tam byla sexy prodavačka a protože vy jste mu to nenapsala dost jasně. Následuje genderově nevyvážená ohnivá diskuse na téma „vystudovanej právník a rozdíl mezi zakysankou a smetanou ke šlehání“ a protestní žemlovka. Chce vás
