Konec namáhavému rozjezdu chodítka, těžké manipulaci a strachu při orientaci v prostoru. Robotické chodítko Walker Basic usnadňuje pacientům chůzi ve všech jejích aspektech, a ještě je může při únavě odvézt zpět do bezpečí.
Nabídnout pomoc je pro odvážné. Říct si o ni taky. Přitom nic lepšího, než se zeptat, jestli a jak pomoci, neexistuje. Představte si slečnu (to jako mě), která špatně chodí, co vyčkává u eskalátorů na někoho, kdo jí pomůže sjet (ty schody, ne sebe). A hele, uštvaná, taškami ověšená žena, která si dá dítě za krk, aby mě zahákla mezi síťovku s chlebem a štos papírů. Sama vrávorá, ale mě tam
Jeden z největších moravských podniků, který se specializuje na zaměstnávání zdravotně postižených, expandoval během pouhých čtyř let. Přitom na počátku stál nápad, že lidé s handicapem mohou získat dobré zaměstnání například v automobilové myčce. Z toho také vznikl název Myjómi, hantecem myjó mi káru, tedy umyjí mi auto.
Ženy prý milují chvíle u kadeřníka. Do háje, asi nejsem žena. Vcházím do nového kadeřnictví v obchoďáku s jasným cílem přežít. Usedám do čekacího křesílka a pozoruju dámy, které jsou na paškále přede mnou. Jedné z hlavy trčí staniol a tváří se tak nadšeně, že peroxid asi doputoval až do mozku. Druhé právě kadeřník kulatým hřebenem vlasy odtahuje od hlavy tak daleko, že si přitom nejspíš odskočí do zdravý výživy vedle.
Pomalost se neodpouští. Nikde a nikomu. Podezírám některé filantropy, že vozíčkáře coby typického představitele světa handicapu berou na milost jen proto, že se mu mohou zaklesnout o řídítka a pádit s ním za svými povinnostmi. Hlavně rychle. Samostatnosti a soběstačnosti samozřejmě fandíme, hop, hop, hop. Akorát nás nikdo nevaroval, že se ti perplexáci někdy tak šíleně couraj.
„A vy spolu spíte? Jak jako?“ Zavzpomínám na legendární poučnou knížečku Děvčátko, na slovíčko, a vážně nevím, jestli je vhodný opáčit: „Jak to vyjde. Vleže, po jídle, v úterý, v květnu, znáš to.“
Správná hospodyňka pro pírko přes plot skočí. Neumím skákat, tož nehospodařím. A žiju s rodiči. Takže mi domácnost, ledničku i účty vedou oni. Mám jiný starosti. Pláču nad osudem, šetřím choré tělo, vymetám zadarmo koncerty a píšu další bakalářku o vlivu růstu trávy na depresi žížal…
Nevíte, kdo vymýšlí lékařskou a společenskou terminologii? Nechci mít dětskou mozkovou obrnu. Nejsem ani dítě, ani na hlavu, ačkoliv někteří se mnou tak rádi jednají. Toto hravé onemocnění je prostorová obrna, to vystihuje podstatu věci!
Na kluzké naleštěné podlaze vjíždím proti své vůli do krámu vedle výtahu. Smůla, že je to parfumérie. Plánuju se zachytit regálu a nabrat stabilitu, tím ale riskuju, že přijdu o sebeúctu, prachy a pižmo. Nakonec zabrzdím o prodavačku. Že jsem vedle ní nějak nepatřičná, víme obě. Z pocitu viny si koupím štětec na make-up s velbloudím chlupem a odbruslím středem.
O tom, že na krajíčku nemusíme mít jenom slzy, se nemluví. Nikde. Vyměšuje zásadně pes nebo kočka, případně dítko, co si za mohutného potlesku prvně řádně káklo. My ne. My si všechno potřebné odbudeme tiše doma, ti méně šťastní v iluzorním soukromí umakartového jádra. Do desetivrstvého papíru s vůní oleandru a příměsí bavlny zakrýváme fakt, že ve skutečnosti jde o … A že bychom snad i čůrali, no to pardon.
