Polonahá se v ordinacích producíruju, co se pamatuju. Nedobrovolně. Netuším, co je na holém těle vidět lépe než na oblečeném, tedy kromě klíšťat a sádla. Kdoví, jestli moje první slůvka nebyla „odložte si“. Takže já nehubnu do plavek, ale do čekárny.
V kalhotkách dál jen vejdi – to platí téměř v každé specializované ordinaci, co má co dělat s různými postiženími a onemocněními. Diagnóza sama o sobě není pro introverty, natož ve verzi nuda. Třeba když vám otrlá sestra jedním trhem serve z těla bolerko s tím, že „na tvoje holky tu není nikdo zvědavej.“ Je. Já. A není snad nezbytný zkoumat postavení lopatek pohledem zepředu na prsa.
Na cvičení, v prádle, vkleče na stole. S jednou nohou visící přes okraj, který máte zaříznutý do … stehna ještě. Nalehne na vás fyzioterapeutka, co má i s celou ordinací sotva padesát kilo. „Vy se potíte?!“ Ale ne, tohle je přece mírumilovná a absolutně běžná situace! Venku pětatřicet, visím ve vzduchu, jepice mě neudrží a vaří se mi hlava. „Šmarja, ženská, ten váš zadek tam trčí jak Gerlachovskej štít, podsaďte pánev!“
V ordinacích, na chodbách a v lázních se za ty roky odehraje leccos. Sterilitu prostředí dobarvují nevhodné komentáře, rady a vtípky, nemístné tykání, zbytečné publikum a nulové soukromí, sexismus a okamžiky na hraně. V těch mezních situacích jsem nikdy nezkusila zařvat: „Hledáš gluteus maximus, docente? Protože tohle fakt už není noha!“ Přece stojím šejdrem a cukla jsem se sama.
Někteří borci se necukaj vůbec. I se svlékáním se znáte celých deset minut. O devět a půl minuty víc, než kdysi věnoval studiu vaší diagnózy. Kapacita se začte do chorobopisu, sjede vás znuděným pohledem a vykřeše pár obecně platných sdělení. Poradí vám dělat kurýra, protože aspoň budete jezdit na kole. Což vy neumíte, kdyby se někdo ptal. A dorazí vás: „Ale tak ta obrna tě jenom lízla, ty máš takový štěstí!“ A „další, pojďte si!“
Uznávám, že ve skafandru mě asi nikdo nevyšetří, až na ufona, což by, uznejte, zas taková změna nebyla. Jsem pro méně odhalování a více důstojnosti. Odbornost zpravidla nikomu upřít nelze, ale prosím, když už ne o župan, tak aspoň o trochu něhy a hovory k věci. Chodíme do ordinace pro pomoc nebo papíry. Ne proto, aby si na nás někdo přetížený nebo přemoudřelý chladil žáhu.
Naštěstí znám celou řadu úžasných žen a mužů, co dělají čest své profesi. A já si i těch pár minut s nimi připadám jako člověk, klidně polonahá. Škoda jen, že jsem se jich zatím nezeptala, jak to dělají. Jsem z toho totiž najednou perplex.
Foto: archiv Heleny Tutterové
