Polonahá se v ordinacích producíruju, co se pamatuju. Nedobrovolně.  Netuším, co je na holém těle vidět lépe než na oblečeném, tedy kromě klíšťat a sádla. Kdoví, jestli moje první slůvka nebyla „odložte si“. Takže já nehubnu do plavek, ale do čekárny.

V kalhotkách dál jen vejdi – to platí téměř v každé specializované ordinaci, co má co dělat s různými postiženími a onemocněními.  Diagnóza sama o sobě není pro introverty, natož ve verzi nuda.  Třeba když vám otrlá sestra jedním trhem serve z těla bolerko s tím, že „na tvoje holky tu není nikdo zvědavej.“ Je. Já.  A není snad nezbytný zkoumat postavení lopatek pohledem zepředu na prsa.

Na cvičení, v prádle, vkleče na stole. S jednou nohou visící přes okraj, který máte zaříznutý do … stehna ještě. Nalehne na vás fyzioterapeutka, co má i s celou ordinací sotva padesát kilo. „Vy se potíte?!“  Ale ne, tohle je přece mírumilovná a absolutně běžná situace! Venku pětatřicet, visím ve vzduchu, jepice mě neudrží a vaří se mi hlava. „Šmarja, ženská, ten váš zadek tam trčí jak Gerlachovskej štít, podsaďte pánev!“

V ordinacích, na chodbách a v lázních se za ty roky odehraje leccos. Sterilitu prostředí dobarvují nevhodné komentáře, rady a vtípky, nemístné tykání, zbytečné publikum a nulové soukromí, sexismus a okamžiky na hraně. V těch mezních situacích jsem nikdy nezkusila zařvat: „Hledáš gluteus maximus, docente? Protože tohle fakt už není noha!“  Přece stojím šejdrem a cukla jsem se sama.

Někteří borci se necukaj vůbec. I se svlékáním se znáte celých deset minut. O devět a půl minuty víc, než kdysi věnoval studiu vaší diagnózy. Kapacita se začte do chorobopisu, sjede vás znuděným pohledem a vykřeše pár obecně platných sdělení. Poradí vám dělat kurýra, protože aspoň budete jezdit na kole.  Což vy neumíte, kdyby se někdo ptal. A dorazí vás: „Ale tak ta obrna tě jenom lízla, ty máš takový štěstí!“ A „další, pojďte si!“

Uznávám, že ve skafandru mě asi nikdo nevyšetří, až na ufona, což by, uznejte, zas taková změna nebyla. Jsem pro méně odhalování a více důstojnosti. Odbornost zpravidla nikomu upřít nelze, ale prosím, když už ne o župan, tak aspoň o trochu něhy a hovory k věci. Chodíme do ordinace pro pomoc nebo papíry. Ne proto, aby si na nás někdo přetížený nebo přemoudřelý chladil žáhu.

Naštěstí znám celou řadu úžasných žen a mužů, co dělají čest své profesi. A já si i těch pár minut s nimi připadám jako člověk, klidně polonahá.  Škoda jen, že jsem se jich zatím nezeptala, jak to dělají. Jsem z toho totiž najednou perplex.

 

Foto: archiv Heleny Tutterové

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!