Jedno březnové odpoledne patřilo v kavárně spolku Revenium tématu, které se týká každého z nás – spánku. Na besedě o něm mluvila odbornice na spánkovou medicínu profesorka Soňa Nevšímalová. Dozvěděli jsme se, že bychom měli více spát, ale také to, že odpolední šlofík může být prospěšný. Kdo byl ospalý, mohl se povzbudit šálkem naší výběrové kávy Naturpark12.
Ráda bych řekla, že své úzkosti zvládám. Pravdou je, že úzkosti někdy mám a někdy mají ve své moci ony mě. Přestože znám desítky technik, mám za sebou mnoho hodin terapie a vím, jak úzkost psychologicky funguje. Zkrátka svou významnou roli hrají také geny, výchova i současné životní okolnosti.
Úzkostí byl protkán můj nedávný sen. Znáte to, máte něco umět, někam dorazit, někoho zastihnout – a NEJDE to. Vrátila jsem se sněním do doby, kdy jsem cvičila moderní gymnastiku. Čekal mě závod, ale měla jsem na sobě jen letní šaty – a nic pod nimi! Víc než závod samotný mě děsila představa, až vyšvihnu přemet nebo provaz ve výskoku. Rázem by se sportovní soutěž proměnila v zábavu mládeži nepřístupnou.
Tento rozhovor je pro mě osobní, neboť jsem prošla psychoterapeutickým programem oddělení 1 v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. Znám ten pocit nejistoty, když nevíte přesně, do čeho jdete, přesto v koutku duše věříte ve zlepšení. A také vím, že vyrovnat se s duševními obtížemi nebývá legrace – než vám terapie pomůže najít sílu a nový nadhled.
O všem, co skupinová psychoterapie přináší a jakým výzvám pacienti i personál čelí, jsem si povídala s doktorkou a psychoterapeutkou Pavlou Stopkovou. Dozvěděla jsem se více o spolupráci celého týmu a důležitosti všech jeho členů. Zjistila jsem, čím virtuální realita boří předsudky vůči psychiatrii a kde čerpá sílu a inspiraci ona sama.
Mám pro vás tip, jak pečovat o své duševní zdraví ve čtyřech dnech plných inspirace! Od čtvrtka do neděle se tento týden v krásných prostorách Městské knihovny v Praze koná 9. ročník festivalu Na hlavu, který pořádá Národní ústav duševního zdraví. Letos se vše točí kolem LÁSKY – vztahů k druhým i k sobě samým.
Občas mě přepadne pocit, že nutně potřebuji nové auto. Zasním se nad myšlenkou udělat se šťastnou takovým tím starým dobrým konzumním způsobem.
Mohla bych pak předjíždět a troubit na všechny: „Ha! Jsem lepší, mám lepší auto!“ V Praze by mi to prošlo.
Na skromnost a gentlemantství si tu nehrajeme. Všichni spěcháme a jsme stráášně důležití. S nástupem do auta roste vlastní význam exponenciálně. Ti v dražších kočárech mohou vše, právo silnějšího (a dražšího) vítězí. Pokud máte velké ego, musíte mít i velkou káru. To je jasné. O napoleonském komplexu se netřeba zmiňovat, že?
V pravidelných intervalech vás problikávají rychlíci à la Blesk McQeen, protože stovka je nová padesátka. Vážně uvažuji o tom ozdobit svůj kufr nápisem „Nelep se mi na zadek, nejsem tvoje stará!“.
S koncem ledna slábne naše chuť a motivace pro předsevzetí a plány na nový rok. Naděje v lepší já v podobě shozených kil nebo naučení se nového cizího jazyka klesá. Nevzdávejte se, stačí znát pár psychologických triků. Otázka totiž není, zda plánovat, ale jak to dělat dobře. Naše potřeba plánovat a zlepšovat svůj život tu bude tak jako tak, tak proč toho nevyužít?
V seriálu #terapienekouše jste mohli poznat terapii v Národním ústavu duševního zdraví (NÚDZ) formou exkurze a povídky. Dnes přinášíme postřehy psychiatričky MUDr. Pavly Stopkové, Ph.D., která vede oddělení 1. Své zkušenosti s léčbou také řeknou dva bývalí pacienti, kteří se léčili s úzkostnou poruchou. Málokdo si umí a chce představit, že by byl hospitalizován na psychiatrii. Podíl na tom má negativní označení psychiatrie obecně. Vedoucí lékařka oddělení 1 v Národním ústavu duševního
Raketovou rychlostí utekl další rok a do mysli se vkrádá otázka. Jak si udržet duševní pohodu v magickém, leč ošidném období adventu a Vánoc?
Nejsem fanoušek začátku Vánoc hned po létě, jak se nám snaží vnutit obchodní centra. Ale v půlce listopadu už začínám vánoční atmosféru vyhlížet a těšit se. Ve spíži na mě už čeká žitná mouka a koření na perníčky a ke štěstí mi chybí jen nové motivy vykrajovátek. Ale když nějaké vybírám v obchoďáku narvaném věcmi, tu pocítím úzkost z materialismu.
Blíží se sedmá hodina ranní, potemnělá chodba oddělení 1 pro léčbu úzkostných a afektivních poruch za chvíli ožije.
V jednom z pokojů zvoní budík. Ester už je stejně vzhůru a rychle ho vypne. „Bože, zase další den přede mnou.“ pomyslí si a úzkost, její stará známá, jí sevře žaludek, jako svírá had svou kořist. Ester má o svém zdejším pobytu velké pochybnosti. Ne že by nevěřila personálu nebo léčebné metodě. Ona nevěří především sobě. Její kritik v hlavě ji šikanuje svými přehnanými požadavky a Ester mu věří.
„Přece nepůjdeš do blázince!“ Stigma, které s sebou nese být hospitalizován na psychiatrii, je tu s námi pořád. Institucí, jež se snaží o jiný přístup k pacientům s duševními obtížemi a mohla by pomoci tento náhled změnit, je Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ). Jde o jedinečné pracoviště, v České republice jediné svého druhu, které se liší od velkých psychiatrických nemocnic inovativním a individuálnějším přístupem k pacientům. Co by vás čekalo, kdybyste měli být hospitalizováni? Zkusím vás provést a dát nahlédnout možné první dojmy.
